Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

u Sokrata a pít s ním v nočním klidu čaj. Bylo to pro mne příjemnější a
svým způsobem i větší potěšení než všechna má atletická vítězství. Díval
jsem se na muže, který se stal mým učitelem a viděl jsem, co jsem dřív
nikdy neviděl.
Dřív jsem měl dojem, jako by ho obklopovalo světlo, ale přičítal jsem
to svým unaveným očím. Ted,jsem nebyl unaven a nemohl jsem o tom
pochybovat: byla to sotva viditelná aura. „Sokrate,“ řekl jsem, „kolem
vašeho těla svítí světlo. Odkud se bere?“
„Je od čistého života,“ smál se. Vtom zazvonil zvonek a on vyšel
někoho rozesmát pod záminkou, že mu obsluhuje auto. Sokrates
poskytoval víc než jen benzín. Možná to byla ta aura nebo jeho energie
či emoce. V každém případě lidé skoro vždycky odjížděli šťastnější, než
když sem přijížděli.
Ale víc než jeho záře na mě působila jeho prostota a úspornost jeho
pohybů a činnosti. Nic z toho jsem dříve dostatečně neoceňoval. Jako
bych s každou lekcí, kterou jsem se naučil, nahlédl hlouběji do Sokrata.
Teprve když jsem se naučil vnímat komplikovanost své vlastní mysli,
uvědomil jsem si, jak on tu svou už překročil.
Když se vrátil do kanceláře, zeptal jsem se ho: „Kde je teď Joy,
Sokrate? Uvidím ji zase brzy?“
Usmál se, jako by byl rád, že zas slyší mou otázku. „Já nevím, kde je,
Dane; to děvče je pro mne záhada - a vždycky byla.“
Pak jsem Sokratovi vyprávěl o svém úrazu a o tom, co následovalo.
Poslouchal klidně a pozorně a pokyvoval hlavou.
„Ty už nejsi, Dane, ten mladý blázen, který víc než před rokem vešel
do téhle kanceláře.“
„Byl to jen rok? Zdálo se mi, že je jich aspoň deset. Chcete říct, že už
nejsem blázen?“
„To ne, jen že už nejsi mladý.“
„Vy ale dovedete člověka potěšit, Soku.“
„Teď, jsi ale blázen s duchem, Dane, a to je obrovský rozdíl. Pořád
máš slabou naději, že najdeš bránu a projdeš jí.“
„Bránu?“
„Říši bojovníkovu střeží brána, Dane. je dobře ukrytá, jako klášter v
horách. Mnozí na ni klepou, ale jen málo jich vejde.“
~ 94 ~