Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

S odvahou a odhodláním, které jsem se naučil za poslední měsíce u
malého benzínového čerpadla, jsem přistoupil k hrazdě. V sále vše
ztichlo. Okamžik ticha, okamžik pravdy.
Pomalu jsem hrábl po magnéziu, zkontroloval jsem tejpování a
řemínky a obrátil jsem se k rozhodčím a pozdravil je. Když jsem se
obrátil na hlavního rozhodčího, mohl mi číst v očích prosté poselství:
„Teď přijde zatraceně nejlepší sestava, jakou jste kdy viděl.“
Vyskočil jsem na hrazdu, vzklopkou přešel do stoje na rukou a začal
dělat veletoče s přehmaty, obraty, letovými prvky a přelety
Jen pohyb, nic jiného. Žádná moře, žádný svět, žádné hvězdy. Jen
hrazda a jeden bezstarostný gymnasta, kteří brzy splynuli v jednotě
pohybu.
Přidal jsem pohyb, který jsem ještě nikdy neprovedl, a pokračoval
jsem: překonal jsem sám sebe. Kroužil jsem kolem hrazdy odevzdán
svému osudu, který jsem si zvolil. Konečně jsem napjal tělo k seskoku.
Udeřila hodina pravdy.
Provedl jsem dvojné salto prohnutě se dvěma obraty a můj dokonalý
doskok zaduněl sálem - pak propukl jásot. 9,85! Jsme mistři!
Odněkud se vynořil náš trenér, popadl mne za ruku a třásl mi jí, jako
kdyby ji nechtěl nikdy pustit. Pak přiskákali s řevem kamarádi z oddílu a
objímali mě, pár jich mělo slzy v očích. Pak jsem teprve jako z dálky
uslyšel hřmící potlesk, který stále sílil. Při závěrečném ceremoniálu jsme
stěží dokázali ovládnout své vzrušení. Oslavovali jsme celou noc; až do
rána jsme znovu a znovu probírali celé utkání.
A pak bylo po všem. Dlouho očekávaný cíl byl dosažen. Teprve tehdy
jsem si uvědomil, že potlesk, dosažené výsledky a vítězství už nejsou, co
bývaly. Natolik jsem se změnil: moje honba za vítězstvími konečně
skončila.
Bylo časné jaro 1968. Můj vysokoškolský čas skončil. Co bude
následovat, jsem nevěděl.
Když jsem se v Arizoně rozloučil s kamarády a nastoupil do letadla do
Berkeley, k Sokratovi a Lindě, byl jsem úplně otupělý. Celá léta mě
držela iluze - vítězstvím ke štěstí - a teď, ta iluze shořela na popel.
~ 148 ~