Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

V tělocvičně jsem ale to odpoledne rozhodně věděl, co mám dělat.
Ožil jsem a naplno jsem otevřel kohoutek své energie. Hrál jsem si,
houpal se, skákal jsem; byl jsem klaun, kouzelník a šimpanz. Byl to
jeden z mých vůbec nejlepších dnů. Měl jsem tak jasnou mysl, že jsem
přesně věděl, jak mám udělat cokoli, oč jsem se pokusil. Měl jsem
uvolněné, pružné, rychlé a lehké tělo. Při skocích na trampolíně jsem si
vymyslel jeden a půl salta vzad s následným půlobratem a přechodem do
kotoulu vpřed; na hrazdě jsem švihem přešel do veletoče a provedl přelet
přes hrazdu s obratem - oba tyto prvky do té doby ještě nikdo ve
Spojených do sestavy nezařadil.
O několik dní později odletělo naše družstvo do Oregonu na
mistrovství vysokých škol. Vyhráli jsme a vrátili se domů. Bylo to jako
sen o slavném vítězství a slávě - ale nemohl jsem se zbavit starostí, které
mne pronásledovaly.
Uvažoval jsem o všem, co se stalo od onoho večera, kdy ve mně
vybuchlo světlo. Něco se určitě stalo, jak to Sok předpovídal, ale děsilo
mě to a měl jsem pocit, že se mi to vůbec nelíbí. Je dost možné, že
Sokrates není takový, jak se jeví; možná že byl chytřejší nebo
ďábelštější, než jsem tušil.
Tyhle myšlenky zmizely, jakmile jsem prošel dveřmi jeho osvětlené
kanceláře a spatřil jeho živý úsměv. Sotva jsem si sedl, Sokrates řekl:
„Jsi ochotný vydat se na cestu?“
„Na cestu?“ opakoval jsem.
„Ano - na výlet, na cestu, na prázdniny - za dobrodružstvím.“
„Ne, děkuju, nejsem na to oblečený.“
„Nesmysl,“ vykřikl tak hlasitě, že jsme se oba rozhlédli, neslyšel-li to
venku nějaký kolemjdoucí. „Psst,“ šeptal hlasitě, „ne tak nahlas, nebo
všechny vzbudíš.“
Využil jsem jeho vlídné nálady a vyhrkl jsem: „Sokrate, můj život
přestal mít smysl. Nic nefunguje, kromě času, který trávím v tělocvičně.
Nemáte mi snad věci usnadňovat? Myslel jsem, že právě to je práce
učitele.“
Začal mluvit, ale přerušil jsem ho.
„A ještě něco. Vždycky jsem věřil, že si máme svou cestu životem
najít sami. Nikdo nemůže druhému říkat, jak má žít.“
~ 36 ~