Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

„Byl jsem ve snech mnoha lidí a ty taky. Vypravuj mi svůj sen.“
Usmíval se.
Vypravoval jsem mu ho tak podrobně, jak jsem si ho pamatoval. Zdálo
se, že se v místnosti stmívá, když jsem si živě vybavoval ty strašlivé
scény, a můj známý svět se začal vytrácet.
Když jsem skončil, řekl: „Ano, je to moc pěkný sen.“ Než jsem se ho
ale stačil zeptat, jak to myslí, ozval se zvenčí zvonek a opětovně zvonil.
Oblékl si pláštěnku do deště a vyšel do deštivé noci. Díval jsem se za
ním oknem.
Byla to pro čerpací stanici rušná doba, páteční večerní špička. Situace
byla stále hektičtější, přijížděl jeden zákazník za druhým. Připadal jsem
si hloupě, když jsem tam jen tak seděl, a tak jsem vyšel ven, abych mu
pomohl, ale nezdálo se, že si mne všiml.
Uvítala mne dlouhá řada vozic: dvoubarevné, červené, zelené, černé,
limuzíny, dodávky a cizí sportovní auta. Nálady zákazníků byly stejně
rozmanité jako jejich vozidla. Zdálo se, že jen několik jich Sokrata zná,
ale hodně lidí si ho prohlíželo, jako by na něm rozpoznali něco
neobvyklého, ale stěží definovatelného.
Někteří lidé měli náladu jako na večírku, a zatímco jsme je
obsluhovali, hlučně se smáli a pouštěli hlasitě rádio. Sokrates se smál s
nimi. Pár zákazníků bylo nabručených, jako by se snažili být co
nejnepříjemnější, ale Sokrates se ke všem choval stejně zdvořile, jako
kdyby každý z nich byl jeho osobním hostem.
Po půlnoci aut a zákazníků ubylo. Studený vzduch mi připadal
nepřirozeně klidný po všem tom rámusu a shonu. Když jsme se vrátili do
kanceláře, poděkoval mi Sokrates za pomoc. Odmávnul jsem to, ale byl
jsem rád, že si mne všiml. Už dávno jsem nikomu s ničím nepomáhal.
Když jsme byli v teplé kanceláři, vzpomněl jsem si na naši
nedokončenou záležitost. Začal jsem mluvit hned, jak jsem dosedl na
pohovku: „Sokrate, mám několik otázek.“
Zvedl ruce jako k modlitbě a obrátil oči vzhůru, jako by prosil nebesa
o pomoc nebo o trpělivost.
„A jaké to jsou otázky?“ vzdychl.
~ 15 ~