Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

několikrát na gymnastických soutěžích. Sokratova historka začala
vypadat věrohodně.
„Máme tu za psacím stolem malou trampolínu.“ Sokrates šel za stůl,
kde k mému úžasu předváděl neexistující trampolínu tak, že jsem začínal
věřit, že tam opravdu je. Vyskakoval výš a výš, až se skoro dotýkal
stropu. Pak skoky zmírnil a konečně se s úklonou zastavil. Zatleskal
jsem mu.
Studenti odešli trochu zmatení, ale uspokojení. Běžel jsem za stůl.
Ovšemže tam žádná trampolína nebyla. Hystericky jsem se rozesmál.
„Vy jste, Sokrate, neuvěřitelný“
„Jsem,“ odpověděl, jako vždycky bez stínu falešné skromnosti.
Mezitím se na nebi objevily první červánky a byl čas, abychom se
připravili k odchodu. Když jsem si zapínal bundu, měl jsem pocit, že to
svítání je pro mě symbolické.
Cestou domů jsem myslel na změny, které se ohlašují, ani ne tak
zvenčí, jako spíš zevnitř. Zdálo se mi, že jasněji vidím, kudy vede má
cesta a jaké jsou mé hlavní cíle. Jak to ode mne Sok už dávno požadoval,
konečně jsem se vzdal svých představ o tom, že mě svět může uspokojit,
a proto také se vypařila všechna má zklamání. Budu ovšem dál dělat
všechno, co je nutné v každodenním životě, ale podle svých vlastních
podmínek. Začínal jsem se cítit svobodný.
Když jsem šel kolem Herrickovy nemocnice, uchopila mě nějaká ruka
za rameno a já jsem zpod ní instinktivně vyklouzl jako kočka, která se
nechce dát hladit. Když jsem se otočil, uviděl jsem křenícího se Sokrata.
„Koukám, že už nejsi tak nervózní ryba.“
„Co tu děláte, Soku?“
„Jdu se projít.“
„O. K., tak půjdem spolu.“
Mlčky jsme přešli několik bloků a Sokrates se zeptal: „Kolik je
hodin?“
„Je asi...,“ rychle jsem se vzpamatoval, „...asi teď“
„A kde jsme?“
„Tady.“
Nic neříkal a mně se chtělo mluvit, a tak jsem mu pověděl o svém
novém pocitu svobody a o svých plánech do budoucnosti.
~ 156 ~