Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

říká: „Bud_ opatrný, Dane, motocykly jsou v noci špatně vidět.“ Bylo to
jeho obvyklé varovaní.
„To víš, že budu opatrný, tati,“ zavolal jsem na něj. Pak jsem nažhavil
motor a vyrazil do ulic s pocitem, že jsem v gymnastickém tričku,
sepraných džínách a pracovních botách báječný chlapík. Když jsem
zamířil na jih směrem na Wiltshire, cítil jsem se v chladném večerním
vzduchu po lenivém dni svěže. V příštím okamžiku se měla celá má
budoucnost změnit, protože o tři bloky dál se George Wilson právě
chystal zahnout doleva na Západní třídu.
Řítil jsem se soumrakem; když jsem se blížil ke křižovatce Sedmé a
Západní třídy, mihla se kolem mne pouliční světla. Když jsem chtěl
projet zatáčkou, uviděl jsem před sebou červenobílý buick s rozsvícenou
levou směrovkou. Zpomalil jsem a ta malá opatrnost mi pravděpodobně
zachránila život.
Ve chvíli, kdy má motorka vjížděla na křižovatku, buick náhle zrychlil
a zahnul přímo proti mně. Ještě několik drahocenných vteřin zůstalo tělo,
s nímž jsem se narodil, celé.
Měl jsem čas na myšlení, ale ne na nějakou akci. Moje mysl křičela:
„Zahni doleva!“ Tam ale projížděly vozy v protisměru. „
Uhni doprava!“ To bych už nedokázal minout blatník. „Polož ji!“ To
bych sklouzl pod kola. Další možnosti jsem neměl. Prudce jsem zabrzdil
a čekal jsem. Bylo to neskutečné jako sen, až jsem proti sobě uviděl
řidičův vyděšený obličej. Ozvala se strašlivá rána a melodický zvuk
tříštícího se skla, motorka narazila do předního blatníku auta - a pak jsem
měl roztříštěnou pravou nohu. Potom kolem mne se strašlivou rychlostí
zčernal svět. Musel jsem ztratit vědomí, když jsem plachtil nad autem, a
přišel jsem k sobě v okamžiku, kdy jsem dopadl na betonovou vozovku.
Po chvíli blažené strnulosti se dostavila bolest jako do ruda rozžhavený
svěrák, tisknoucí a drtící mou nohu stále silněji, až už jsem to nemohl
vydržet a začal jsem křičet. Chtěl jsem, aby to přestalo, modlil jsem se za
bezvědomí. Slyšel jsem vzdálené hlasy: „...vůbec jsem ho neviděl...“
„...telefonní číslo rodičů...“ „...jen klid, už tu budou...“
Pak jsem zdálky uslyšel sirénu, nějaké ruce mi sundaly helmu a
položily mě na nosítka. Podíval jsem se dolů a uviděl jsem bílou kost,
trčící z roztržené kůže vysoké boty. Když zabouchly dvířka sanitky,
~ 89 ~