Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

BRÁNA SE OTEVÍRÁ
Po úzké silnici kdesi poblíž jezera Edison jsem zamířil do oblasti, o
které se Sokrates jednou zmínil - do vnitrozemí a vzhůru do hor, do srdce
divočiny. Cítil jsem, že tady v horách najdu odpověď - anebo umřu.
Svým způsobem jsem se nemýlil ani v jednom z těch dohadů.
Putoval jsem horskými loukami, mezi žulovými skalami, prodíral jsem
se hustými borovými a smrkovými háji vzhůru do kraje vysokohorských
jezer, kde lidé byli vzácnější než pumy, jeleni a malé ještěrky, které se
rychle schovávaly pod kameny, když jsem se k nim přiblížil.
Těsně před soumrakem jsem se utábořil. Druhý den ráno jsem
pokračoval ve výstupu, přes velká žulová pole až k hranici kleče. Šplhal
jsem přes obrovské balvany, prodíral se kaňony a roklinami. Odpoledne
jsem sbíral jedlé kořínky a bobule a lehával u průzračných pramenů. Po
dlouhé době jsem se opět cítil spokojený.
Později odpoledne jsem se ve stínu hustého lesa vracel do základního
tábora. Tam jsem si připravil dříví na večerní oheň, něco málo jsem
pojedl a v meditaci pod vysokým smrkem jsem se poddával okolním
horám. Mají-li co mi nabídnout, byl jsem připraven to přijmout.
Když nebe potemnělo, seděl jsem u praskajícího ohně a hřál si nad ním
ruce a obličej, když vtom ze stínu vyšel Sokrates!
„Byl jsem tu poblíž, a tak jsem si řekl, že tě navštívím.“ Nevěřil jsem
svým očím a nadšeně jsem ho objal, až jsem ho porazil na zem, kde jsme
se oba celí ušpinili. Oprášili jsme si šaty a posadili se k ohni. „Vypadáte
pořád stejně, starý bojovníku ani o den starší než sto let.“ (Vypadal
starší, ale jeho šedé oči měly stále stejný lesk.)
Prohlížel si mě od hlavy k patě a pak řekl: „Ty naproti tomu vypadáš o
hodně starší a o nic moc chytřejší. Pověz, naučil ses něco?“
S očima upřenýma do ohně jsem vzdychl a řekl: „Naučil jsem se vařit
čaj.“ Postavil jsem hrnek s vodou na provizorní rošt a připravil voňavý
čaj z bylin, které jsem ten den nasbíral. Nebyl jsem připraven na hosty;
dal jsem mu svůj šálek a svou porci nalil do malé misky. Pak se ze mě
začala řinout slova. Mluvil jsem, a zoufalství, které jsem v sobě tak
dlouho zadržoval, se konečně prodralo na povrch.
~ 181 ~