Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

HLEDÁNÍ JE U KONCE
Když jsem se probudil, ležel jsem na zádech a díval se do nebe. Musel
jsem na chvilku usnout. Řekl jsem: „Měli bychom spolu takhle chodit na
piknik častěji, nemyslíte?“
„Ano,“ přikývl zvolna, „jen my dva.“
Posbírali jsme své věci a vydali se lesnatými kopci asi kilometr ke
stanici autobusu. Celou cestu z kopce jsem měl nejasný pocit, že jsem
zapomněl něco říct nebo udělat - nebo jsem tam snad něco nechal. Ten
pocit ale zmizel, než se autobus dostal z kopců do roviny.
Předtím, než jsme vystoupili, jsem se zeptal: „Nešel byste se se mnou
někdy zítra proběhnout, Soku?“
„Proč čekat na zítřek. Sejdeme se dnes v noci v půl dvanácté na mostě
přes potok. Můžeme si dát pěkný, dlouhý půlnoční běh nahoru ke
stezkám.
„Té noci úplněk postříbřil vrcholky stromů a keřů, když jsme vyběhli.
Znal jsem však nazpaměť každý metr toho dlouhého stoupání a mohl
bych jej běžet se zavřenýma očima.
Po strmém výstupu k dolním stezkám jsem měl tělo rozehřáté jako
topinku. Brzy jsme byli u spojovací cesty a začali jsme stoupat. Co mi
před několika měsíci připadalo jako vysoká hora, mi teď, nepůsobilo
žádnou zvláštní námahu. Zhluboka jsem dýchal a běžel svižně do kopce.
Sokrates se opožďoval, sípal a šaškoval; volal jsem na něho: „Tak do
toho, dědku, chyťte mě jestli to dokážete!“
Na dlouhém rovném úseku jsem se ohlédl. Čekal jsem, že uvidím za
sebou Sokrata, ale nebylo po něm ani vidu ani slechu. Zastavil jsem se a
v duchu jsem se smál, protože jsem ho podezíral, že zvolil jinou cestu.
Dobrá, nechám ho čekat nahoře a divit se, kde jsem. Seděl jsem na
hřebenu kopce a díval se daleko přes záliv na blikající světla San
Francisca.
Pak začal šeptat vítr a najednou jsem věděl, že něco není v pořádku, že
něco vůbec není v pořádku. Vyskočil jsem a pádil zpět ke stezkám.
Našel jsem Sokrata hned za zatáčkou; ležel obličejem na studené zemi.
Rychle jsem si klekl, opatrně jsem ho obrátil, držel ho v náručí a položil
~ 166 ~