Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

„Další domácí úkol,“ pomyslel jsem si. Venku už začalo svítat. Zíval
jsem. Byl čas jít domů. Když jsem šel ke dveřím, řekl mi Sokrates, abych
byl přesně v jednu hodinu odpoledne pod protipožárními stezkami.
Přišel jsem tam brzy. Líně jsem se protahoval a zahříval ‘po masáži
kostí’ jsem se cítil velmi uvolněný a lehký, ale po pouhých několika
hodinách spánku jsem byl ještě unavený. Začalo mrholit; neměl jsem
nejmenší chuť běhat, ať už s kýmkoli. Pak jsem v blízkém křoví zaslechl
šelestění. Zůstal jsem tiše stát a díval jsem se tím směrem, očekával jsem
nějakou lesní zvěř. Mezi listovím se objevila Joy. Měla na sobě
tmavozelené šortky a citrónově žluté tričko s nápisem Štěstí je plná
nádrž - nepochybně dárek od Sokrata. Vypadala jako princezna víl.
„Posaď se na chvíli a povídejme si, než začneme běhat; tolik bych ti
toho chtěl říct, Joy.“ Usmála se a dala se do běhu.
Když jsem za ní vbíhal do první zatáčky a klouzal na vlhké jílovité
cestě, cítil jsem v nohou slabost po včerejší námaze. Brzy jsem se
zadýchal a v pravé noze mi tepala krev, ale nestěžoval jsem si. Byl jsem
vděčný, že nasadila pomalejší tempo než minule.
Mlčky jsme se blížili ke konci dolní stezky. Těžce jsem dýchal a
nezbývala mi už žádná energie. Začal jsem se obracet zpět, když řekla:
„A teď“ a rozběhla se po strmé spojovací cestě. „Ne,“ křičela má mysl.
„V žádném případě,“ říkaly mé unavené svaly. Pak jsem se podíval na
Joy, která vybíhala do kopce tak lehce, jako by běžela po rovině.
S výkřikem odporu jsem vyrazil do kopce. Vypadal jsem jako opilá
gorila; hrbil jsem se, hekal, popadal dech, bezhlavě jsem se škrabal do
kopce a po každých dvou krocích jsem sklouzl o jeden zpátky.
Na konci cesty byla rovinka. Joy tam stála, vdechovala vůni vlhkého
borovicového jehličí v poklidu a pohodě jako Bambi. Mé plíce žadonily
o trochu víc vzduchu. „Mám nápad, „řekl jsem, „zbytek cesty půjdeme -
nebo ne, raději se budeme plazit - tak budeme mít víc času na mluvení.
Co ty na to? Dobré, ne?“
„Poběžme,“ řekla vesele.
Má nevrlost se proměnila ve vztek. Proženu ji až na konec světa! Šlápl
jsem do louže, uklouzl v blátě a narazil do větve malého stromku, takže
jsem se málem zřítil z kopce dolů. „Do prdele, já se na to vykašlu!“
~ 136 ~