Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

„Ty ji pořád ještě neseš?“ řekl se smíchem a zmizel za rohem.
Posledních pár bloků jsem běžel; doma jsem se osprchoval a tvrdě usnul.
Když jsem se probudil, šel jsem se projít a při tom jsem meditoval, jak
mi Sokrates radil: usilovně jsem upínal pozornost k přítomnému
okamžiku. Probouzel jsem se do světa a objevoval jsem své smysly, jako
kdybych byl znovu dítětem. I v mlhavém květnovém dni jsem měl pocit,
že je slunce zářivější.
Sokratovi jsem nikdy nevyprávěl o Lindě, snad z téhož důvodu, proč
jsem nic neřekl Lindě o svém učiteli. Patřili do různých oblastí mého
života a zdálo se mi, že Sokrata víc zajímá můj vnitřní trénink než mé
lidské vztahy.
O Joy jsem neměl žádné zprávy, pokud se nevynořila z temnot nebo
nevstoupila do mých snů. Linda mi psala skoro denně a někdy mi i
telefonovala - pracovala v telefonní centrále.
Práce na universitě probíhala po celé týdny v pohodě. Mou skutečnou
posluchárnou byl ale Jahodový kaňon, kde jsem běhal s větrem o závod
po horách, ztrácel jsem pojem vzdálenosti a honil se jak divoký králík.
Občas jsem se zastavil, abych meditoval pod korunami stromů nebo jen
vdechoval vůni čerstvého vánku od třpytivého zálivu. Někdy jsem půl
hodiny seděl a pozoroval lesknoucí se vodu nebo mraky, plující na
obloze.
Zbavil jsem se všech ‘důležitých cílů’ své minulosti. Zbýval jen jeden
- Brána. I na tu jsem někdy zapomínal v tělocvičně, když jsem jako v
extázi skákal na trampolíně, obracel se a otáčel, pomalu se vznášel a
náhle přešel do dvojitého salta a znovu vylétl k nebi.
S Lindou jsme si dál psali a naše dopisy se měnily v poezii. Ale Joyin
obraz se mi vznášel před očima a potměšile a chápavě se usmíval, takže
jsem si nakonec nebyl jist, co nebo koho vlastně opravdu chci.
A pak docela nepozorovaně se můj poslední rok na universitě chýlil ke
konci. Závěrečné zkoušky byly čirá formalita. Psal jsem odpovědi do
známých modrých sešitů, a když jsem se zalíbením pozoroval modrý
inkoust, vytékající ze špičky pera, věděl jsem, že se můj život změnil. I
řádky na bílém papíru mi připadaly jako umělecká díla. Myšlenky se mi
jen hrnuly z hlavy a nebránilo jim ani napětí, ani neklid. Pak bylo po
všem a pochopil jsem, že jsem ukončil své vysokoškolské studium.
~ 160 ~