Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

Odpoví ti na všechny tvé nevyslovené otázky. Je tvůj - malý dárek. Dal
jsem ti všechno, co znám. Ted už je to na tobě. Má práce je dokončená,
ale ty máš ještě práci před sebou.“
„Co ještě zbývá udělat?“ zeptal jsem se.
„Budeš psát a budeš učit. Budeš žít obyčejným životem a učit se, jak
zůstat obyčejný ve zmateném světě, do něhož už vlastně nepatříš. Zůstaň
obyčejným člověkem a budeš moci být užitečný druhým.“
Sokrates vstal z křesla a pečlivě postavil na psací stůl svůj šálek do
jedné řady s mým. Díval jsem se mu na ruku. Zářila tak silně, jako dosud
nikdy.
„Je mi hrozně divně,“ řekl překvapeným hlasem, „myslím, že budu
muset odejít.“
„Můžu vám nějak pomoct?“ zeptal jsem se, protože jsem myslel, že se
mu udělalo zle od žaludku.
„Ne.“ Podíval se do dálky, jako by tu už nebyl ani pokoj, ani já, šel
pomalu ke dveřím do koupelny, otevřel je a vešel dovnitř.
Přemýšlel jsem o jeho zdraví. Byl jsem si jist, že ho náš pobyt na
horách vyčerpal, ale ještě nikdy z něj nevycházela taková záře. Jako
obvykle zůstával pro mne záhadou.
Seděl jsem na pohovce, díval se na dveře a čekal, až se vrátí. Přes
dveře jsem na něj křičel: „Poslyšte, Sokrate, vy dnes záříte jako blesk.
Neměl jste k večeři elektrického úhoře? Musím vás pozvat na vánoční
večeři, budete báječná ozdoba na stromeček.
Zdálo se mi, že jsem škvírou pod dveřmi zahlédl záblesk světla.
Prasklá žárovka by snad mohla uspíšit jeho úřadování: „Hodláte tam
strávit celý večer, Soku? Myslel jsem, že bojovníci nemívají zácpu.“
Uplynulo pět minut, pak dalších deset. Seděl jsem tam dál a v ruce
jsem držel jeho vzácný deník. Volal jsem ho znovu a znovu, ale
odpovědí mi bylo jen ticho. Pak mi to náhle došlo; zdálo se to sice
nemožné, ale já věděl, že se to stalo.
Vyskočil jsem a běžel ke dveřím; otevřel jsem je tak prudce, že
narazily do zdi a jejich bouchnutí se odráželo od stěn prázdné místnosti.
Vzpomněl jsem si na záblesk, který jsem před chvílí pozoroval. Sokrates
vešel obklopen jasem do koupelny a zmizel.
~ 191 ~