Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

„Ale proč bys to dělal?“ řekl. „Vypadáš tak zdravě - musíš mít spoustu
důvodů, abys žil.“
„Poslyš,“ řekl jsem, „nevím jaké máš problémy, ale vedle mých jsou
úplně nicotné. Ty bys je nedokázal ani pochopit. A už se mi nechce
mluvit.“
Podíval jsem se dolů. Bylo by to tak snadné: stačilo by se naklonit a
zbytek by zvládla gravitace. A jednou bych mohl sebejistému starému
Sokratovi ukázat, že se zmýlil. Mohl bych umřít se smíchem a celou
dobu, co bych letěl vzduchem, bych ječel: „Spletl jste se, vy starej
parchante,“ dokud bych si nezpřerážel kosti, nerozmačkal vnitřnosti a
sebe navždycky neodřízl od všech budoucích západů slunce.
„Počkej !“ Ted ke mně natahoval ruku Don. Zaváhal jsem a pak jsem
mu ruku podal. Podíval jsem se mu do očí a jeho obličej se začal měnit.
Zúžil se, vlasy mu ztmavly, byl menší a méně mohutný. Stál jsem tam a
díval se na sebe. Pak zrcadlový obraz zmizel a byl jsem sám.
Vyděšeně jsem udělal krok zpátky a uklouzl jsem. Padal jsem v
neustálých kotrmelcích. Duševním zrakem jsem viděl hrozné strašidlo v
kapuci, jak na mne dole netrpělivě čeká. Slyšel jsem Sokratův hlas
volající odněkud shora: „Desáté poschodí, ložní prádlo, pokrývky - osmé
patro, domácí potřeby, fotoaparáty.“
Ležel jsem na pohovce v kanceláři a díval se na Sokův laskavý úsměv.
„Tak co,“ zeptal se, „zabiješ se?“
„Ne.“ Ale s tím rozhodnutím na mne znovu dolehla tíha a odpovědnost
mého života. Řekl jsem mu, co cítím. Sokrates mě popadl za ramena a
řekl jen: „Vydrž, Dane.“
Než jsem té noci odešel, zeptal jsem se: „Kde je Joy? Chci se s ní zase
sejít.“
„Všechno má svůj čas. Přijde k tobě, ale o něco později.“
„Ale kdybych s ní mohl mluvit, bylo by všechno o tolik snadnější.“
„A kdo ti kdy řekl, že to bude snadné.“
„Sokrate,“ řekl jsem, „já ji musím vidět!“
„Nemusíš nic, jenom se přestat dívat na svět z hlediska svých osobních
přání. Uvolni se! Až uvolníš svou mysl, budeš při smyslech. Do té doby
ale chci, abys dál ze všech sil pozoroval trosky své mysli.“
„Kdybych jí mohl aspoň zavolat...“
~ 63 ~