Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

RADOST ZA HRANICÍ MYSLI
S kufrem v ruce jsem se rozjel rovnou do Lindina bytu. Mezi polibky
jsem jí vyprávěl o závodech, ale neřekl jsem jí nic o svých depresivních
stavech.
Linda mi pak řekla o rozhodnutí, k němuž došla, a vytrhla mě tím na
chvíli z mých starostí. „Moc jsem o tom přemýšlela, Dane. Nechám
školy a najdu si nějakou práci. Jenže se nechci vrátit domů a bydlet u
rodičů. Můžeš mi dát nějakou radu?“
Hned jsem si vzpomněl na přátele, u kterých jsem bydlel po svém
úrazu. „Můžu zavolat Charlotě a Louovi do Santa Moniky. Jsou skvělí -
vypravoval jsem ti o nich, vzpomínáš? - a vsadím se, že tě rádi u sebe
nechají bydlet.“
„To by bylo báječné! Můžu pomoct v domácnosti a sehnat si práci,
abych mohla zaplatit, co u nich sním.“
Vzpomněl jsem si na Sokrata a oznámil jsem náramně překvapené
Lindě, že musím ještě někam jít.
„Teď o půlnoci?“
„Ano, musím... Jsou to dost neobvyklí přátelé, kteří jsou vzhůru skoro
celou noc. Opravdu musím jít.“ Ještě jeden polibek a byl jsem na cestě.
Pořád ještě s kufrem v ruce jsem vstoupil do kanceláře.
„Ty se stěhuješ?“ zeptal se Sok se smíchem.
„Já vůbec nevím, co dělám, Sokrate.“
„Řekl bych, že na závodech jsi věděl, co děláš. Četl jsem zprávu v
novinách. Gratuluju. Musíš být ohromně šťastný.“
„Vy dobře víte, jak mi je, Soku.“
„Ovšemže vím,“ řekl cestou do garáže, kde opravoval převodovku
starého volkswagenu. „Děláš pokroky - přesně podle plánu.
„To rád slyším,“ řekl jsem bez nadšení, „ale podle plánu čeho?“
„Podle plánu cesty k Bráně. Ke skutečné radosti, ke svobodě, k
potěšení, k bezdůvodnému štěstí. K jedinému cíli, který jsi kdy měl. A
pro začátek je na čase, abys znovu probudil své smysly.“ Odmlčel jsem
se a snažil se pochopit, co má na mysli. „Znovu?“ zeptal jsem se.
„Ano. Kdysi jsi byl plný jasu a radoval ses z nejprostších věcí.“
„Řekl bych, že v poslední době už tomu tak nebylo.“
~ 150 ~