Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

Obrátil jsem se, pár set metrů jsem utíkal a pak jsem se na cestičce
zhroutil. Byl jsem příliš vyčerpaný, než abych šel domů nebo abych
udělal cokoli; to mě asi zachránilo.
Probudil jsem se v nemocnici s kapačkou. Někdo mě umyl a oholil.
Konečně jsem byl odpočatý. Propustili mě následujícího dne odpoledne a
já jsem hned telefonoval do Cowellova zdravotního střediska. „Prosím
doktora Bakera.“ Ozvala se jeho sekretářka.
„Jmenuju se Dan Millman a chtěl bych se objednat k doktorovi
Bakerovi na nejbližší možný termín.“
„Ano, pane Millmane,“ odpověděla jasným, profesionálně přátelským
hlasem psychiatrovy sekretářky. „Pan doktor má volno od úterka za
týden v jednu hodinu. Bude se vám to hodit?“
„Nemohlo by to být dřív?“
„Bohužel...“
„Do té doby se zabiju, milostivá.“
„Mohl byste přijít dnes odpoledne,“ její hlas byl konejšivý. „Hodí se
vám to ve dvě hodiny?“
„Ano.“
„Výborně. Zatím na shledanou, pane Millmane.“
Doktor Baker byl velký, tlustý muž s lehkým tikem levého oka.
Najednou se mi s ním vůbec nechtělo mluvit. Jak mám začít? „Pane
doktore, mám učitele, který se jmenuje Sokrates a skáče na střechy - ne,
ne ze střech, to hodlám udělat já. Ano, a bere mne s sebou na výlety na
podivná místa a do jiných časových dimenzí a já se při tom proměnuju
ve vítr a mám tak trochu depresi, ano, ve škole mi to jde a v gymnastice
jsem hvězda a chci se zabít.“
Vstal jsem. „Děkuju vám, že jste mi obětoval svůj čas, pane doktore.
Najednou se cítím úplně báječně. Jen jsem chtěl vidět jak žije lepší
polovina lidí. Bylo to senzační.“
Začal mluvit a hledal ‘správná slova’, ale já jsem odešel šel jsem domů
a usnul. Pro tu chvíli mi spánek připadal jako nejlepší alternativa.
Tu noc jsem se odplížil do čerpací stanice. Joy tam nebyla. Napůl jsem
tím byl strašně zklamán - tolik jsem se jí chtěl znovu podívat do očí,
obejmout ji a nechat se od ní obejmout - ale napůl se mi ulevilo. Bylo to
zas jednou jen mezi čtyřma očima - jen Sok a já.
~ 60 ~