Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

Když jsme vyběhli po schodech na galerii a zpátky, leželi jsme s
Rickem a Sidem vedle ostatních na zemi, potili se a oddychovali,
protahovali si nohy, ruce a záda. Obvykle jsem byl při tomto rituálu
zticha, ale tentokrát jsem měl chuť jim vypravovat o minulé noci. Řekl
jsem jenom: „V noci jsem se u benzínové pumpy sešel s pozoruhodným
chlápkem.“
Kamarády ale víc zajímalo protahování bolavých svalů než mé
historky.
Pomalu jsme se rozcvičovali, dělali jsme shyby, dřepy a další cviky a
nakonec následovalo nářadí. Když jsem pak znovu a znovu létal na
trampolíně vzduchem, když jsem dělal veletoče na hrazdě a střihy na
koni na šíř a když jsem zápolil s novou sestavou na posilování, musel
jsem neustále myslet na nepochopitelné výkony muže, kterému jsem
říkal Sokrates. Zmatené pocity mi naléhavě radily, abych se mu vyhnul,
ale cítil jsem, že musím odhalit tajemství jeho záhadné osobnosti.
Po večeři jsem si rychle přečetl uloženou látku z historie a
psychologie, napsal první koncept práce z angličtiny a vyrazil z domu.
Bylo jedenáct večer. Když jsem se blížil ke stanici, začaly, mě
pronásledovat pochybnosti. Opravdu se chce se mnou znovu sejít? Co
mu mám říct, abych ho přesvědčil, že jsem velice inteligentní člověk?
Byl tam, stál přede dveřmi. Uklonil se a pokynul mi rukou, abych
vstoupil do jeho kanceláře. „Zuj si, prosím tě, boty - to je takový můj
zvyk.“
Sedl jsem si na pohovku a boty jsem postavil vedle sebe pro případ, že
bych chtěl rychle odejít. Stále ještě jsem tomu tajemnému cizinci
nedůvěřoval.
Venku začalo pršet. Barevnost místnosti a teplo působily jako
příjemný kontrast temné noci a hrozivých mraků venku. Začal jsem se
cítit dobře. Usadil jsem se pohodlně a řekl jsem: „Víte, Sokrate, mám
pocit, že už jsme se někdy viděli.“
„Viděli jsme se,“ řekl a znovu jako by v mé mysli otevřel dveře, za
nimiž splývají sny se skutečností. Chvíli jsem mlčel.
„Mívám takový sen - a vy v něm jste.“ Pozorně jsem se na něj díval,
ale jeho tvář nic neprozrazovala.
~ 14 ~