Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

vzduchu. Nic se nedělo. S odporem jsem vizitku nedbale hodil na
prádelník. V tom okamžiku zhaslo světlo.
„Cože?“ zařval jsem a rychle se otočil, abych zjistil, jestli je Sok tady.
Jako v klasické filmové grotesce jsem udělal krok dozadu, klopýtl o
židli, narazil na hranu postele a rozplácl se na zemi.
Světlo se rozsvítilo. Kdyby byl někdo na doslech, musel by mě mít za
studenta, který má potíže se studiem staré řečtiny. Proč bych jinak dvě
minuty po páté hulákal: „Do prdele se Sokratem.“
Nikdy se nedozvím, jestli výpadek proudu byl náhodný nebo ne.
Sokrates jen řekl, že přijde; neřekl jak. Zahanbeně jsem vizitku sebral a
chtěl ji znovu uložit do náprsní kapsy; vtom jsem si všiml že se změnila.
Pod posledními řádky‚ ‘Paradox, humor a změna’ se objevila čtyři slova
vytištěná tučným písmem: „Jen v naléhavých případech!“
Spokojeně jsem v okamžiku usnul.
Začal letní trénink. Bylo příjemné znovu vídat známé tváře. Herb si
pěstoval plnovous, Rick a Sid pečovali o svůj bronz a vypadali štíhlejší a
silnější než dřív.
Tolik jsem se chtěl svěřit se svým životem a podělit se o zkušenosti,
které jsem získal, ale stále jsem nevěděl, jak mám začít. Pak jsem si
vzpomněl na Sokovu obchodní vizitku. Než jsme zahájili rozcvičku,
zavolal jsem Ricka.
„Něco ti ukážu. Až uvidí světélkující vizitku a Sokovy speciality, bude
o tom chtít slyšet víc; možná budou chtít všichni.
Po dramatické pauze jsem vytáhl vizitku a hodil mu ji před oči.
„Podívej se na tohle. Dost zvláštní, co? Ten člověk je můj učitel.“
Rick se sklonil ke kartičce, obrátil ji, pak se podíval na mne a jeho
obličej byl stejně prázdný jako kartička: „To má být vtip? Já ho
nepochopil, Dane.“
Podíval jsem se na kartičku, obrátil ji a strčil ten kus papíru do náprsní
tašky. „To byl omyl,“ zabručel jsem, „pojďme na rozcvičku, Ricku.“ V
duchu jsem vzdychal. Tohle v družstvu nutně upevní mou pověst
výstředníka.
„Mizící inkoust,“ říkal jsem si, „to je ale dost laciný trik, Sokrate.“
~ 83 ~