Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

Dlouho jsem tam stál, až jsem zaslechl známý zvonek od čerpadel.
Vyšel jsem, mechanicky jsem naplnil nádrž a vrátil drobné ze své kapsy.
Teprve když jsem se vrátil do kanceláře, všimli jsem si, že jsem si
neobul boty. Dal jsem se do hysterického smíchu, který se jen pomalu
zklidňoval. Opřel jsem se na pohovce o starou mexickou přikrývku, která
byla už ošoupaná a pomalu se rozpadala: díval jsem se na žlutý koberec,
který už byl taky léty omšelý, na starý psací stůl z ořechového dřeva, na
nádržku na pitnou vodu. Viděl jsem naše dva šálky, jak stojí vedle sebe,
a nakonec jeho prázdné křeslo.
Pak jsem na něj promluvil. Ať už je ten poťouchlý starý válečník
kdekoli, poslední slovo budu mít já.
„Tak jsem zas tu, Soku, mezi minulostí a budoucností, a vznáším se
mezi nebem a zemí. Co bych vám měl říct, abych řekl všechno? Díky,
učiteli, inspirátore, příteli. Budete mi chybět. Sbohem.“
Odcházel jsem naposledy od stanice a byl jsem pln nejistoty. Věděl
jsem, že jsem ho neztratil, tedy ne doopravdy. Trvalo mi celá léta, než
jsem pochopil, co mi nyní bylo jasné, totiž že Sokrates a já jsme se od
sebe nikdy neodloučili. Po celou tu dobu jsme byli jedna a táž osoba.
Ubíral jsem se do města stromořadím, lemujícím ulice universitních
kolejí, přešel jsem most a stinným parkem jsem pokračoval ve své Cestě,
cestě vedoucí k domovu.
~ 192 ~