Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

HORSKÁ STEZKA
Sokrates nalil kouřící čaj do našich dvou stejných šálků a pronesl první
povzbudivá slova po mnoha měsících: „To, že jsi přežil ten souboj,
skutečně potvrzuje, že jsi připraven postupovat k Jedinému Cíli.“
„A co je tím cílem?“
„Až na to přijdeš, už tam budeš. Zatím se tvůj výcvik může přenést do
jiné arény.“
Změna! Známky pokroku. Vzrušovalo mě to. Konečně se zase
posuneme o něco dál, pomyslel jsem si. „O jaké jiné aréně mluvíte,
Sokrate?“
„Především přestanu být strojem na odpovědi. Odpovědi budeš muset
najít v sobě. A začneš hned teď. Jdi ven za stanici, za popelnice. Tam v
rohu pozemku najdeš hned u zdi velký placatý kámen. Sedni si na něj a
zůstaň tam, dokud mi nedokážeš říct něco, co by stálo za to.“
Chvíli jsem mlčel. „To je všechno?“
„To je všechno. Sedět s myslí otevřenou vůči vlastní vnitřní moudrosti.
Vyšel jsem ven, našel jsem ve tmě ten kámen a posadil se na něj. Nejdřív
mi táhly hlavou nesouvislé myšlenky. Pak jsem myslel na všechny
důležité pojmy, o kterých jsem se učil ve škole. Uběhla hodina, dvě, tři.
Za několik hodin vyjde slunce a začínalo mi být zima. Zpomalil jsem
dýchání a usilovně jsem si představoval, že mám teplé břicho. Za chvíli
mi zas bylo dobře.
Začalo svítat. Přišel jsem na jedinou věc, která by stála za to, abych
mu ji řekl. Uvědomil jsem si to jednou při přednášce z psychologie.
Vstal jsem a na ztuhlých bolavých nohou jsem se belhal do kanceláře.
Sokrates seděl uvolněně a pohodlně za psacím stolem. Řekl: „Nějak
brzo? Tak copak to bude?“
Odpověděl jsem téměř v rozpacích, ale doufal jsem, že bude spokojen:
„Tak si to poslechněte, Soku. Navzdory všem zřejmým rozdílům, sdílíme
všichni tytéž lidské potřeby a obavy; jsme všichni na jedné cestě a
pomáháme si navzájem. A protože to víme, můžeme k sobě pociťovat
vzájemné sympatie.“
„To není špatné; zpátky na kámen.“
„Ale vždyť už svítá - a vy odcházíte.“
~ 129 ~