Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

„Ne, už žádné řeči.“ Měl ochablý výraz obličeje a jeho monotónní hlas
v sobě už neměl ani špetku života.
„Done, říkají ti Done?“
„Jo,“ odpověděl automaticky.
„Já vím, Done, že to je tvůj život. Ostatně 99 procent lidí na světě se
zabíjí.“
„Co je to za blbost?“ řekl a do hlasu se mu vracela troška života. Zdi
už se držel pevněji.
„Já ti to vysvětlím. Zabíjí je jejich způsob života - rozumíš, Done?
Může jim to trvat třicet nebo čtyřicet let, než se zabijou kouřením, pitím,
stresem nebo přejídáním, ale stejně se zabijou.“
Posunul jsem se k němu blíž. Musel jsem opatrně volit slova: „Done,
já se jmenuju Dan. Rád bych si s tebou povídal delší dobu; mohli
bychom mít leccos společného. Já jsem taky atlet, na universitě v
Berkeley.“
„No a co?“ odmlčel se a začal se třást.
„Poslyš, Done, trošku mě děsí, jak tu na tom krajíčku sedím, vstanu,
abych se mohl něčeho přidržet.“ Pomalu jsem vstával. Taky jsem se
trochu třásl. „Pane Bože,“ myslel jsem si, „co tu na té římse
pohledávám.“
Mluvil jsem tiše a hledal jsem k němu nějaký most. „Prý bude dneska
nádherný západ slunce, Done; vítr od Santa Anny sem žene bouřkové
mraky. Víš jistě, že nechceš už nikdy jít na tůru do hor?“
„Nikdy jsem nebyl v horách.“
„To si neumíš ani představit, Done. Všechno tam je čisté - voda,
vzduch. Všude cítíš jehličí. Mohli bychom třeba jít na tůru spolu. Co
říkáš? Když už se teda chceš zabít, můžeš před tím aspoň vidět hory.“
Tak - řekl jsem už všechno, co jsem říct mohl. Čím déle jsem na něj
mluvil, tím víc jsem chtěl, aby žil. Už jsem se k němu dost přiblížil.
„Nech toho,“ řekl, „chci se zabít... teď hned.“
Vzdal jsem to. „Dobrá,“ řekl jsem, „tak já se zabiju taky. Nakonec já
jsem ty zkurvený hory už viděl.“
Poprvé se na mne podíval… „Myslíš to vážně?“
„Jo, myslím to vážně. Jdeš první nebo mám jít první já?“
~ 62 ~