Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

milovala, ji tajně řekl, že odejde hledat bohatství a pak se k ni vrátí a
vezme si ji za ženu. Rodiče naléhali. V zoufalství označila za otce
Hakuina mnicha žijícího v horách.
Pobouřeni rodiče odnesli novorozenou holčičku před jeho dveře,
bušili, dokud jim neotevřel, a podali mu dítě se slovy „To dítě je tvé,
musíš se o ně starat.“
„Tak takhle je to?“ řekl Hakuin, vzal dítě do náruči a zamával
rodičům na rozloučenou.
Uplynul rok a pravý otec se vrátil, aby se s matkou oženil. Hned se
vydali za Hakuinem a prosili ho, aby jim dítě vrátil.
„Chceme svou dceru,“ řekli.
„Tak takhle je to?“ řekl Hakuin a dítě jim vydal.
Josef čekal s úsměvem na mou odpověď.
„Zajímavá příhoda, Josefe, jenže nechápu, proč mi ji právě teď
vypravuješ. Vždyť ti právě vyhořela kavárna“
„Tak takhle je to?“ řekl. Pak jsme se smáli a já jsem rezignovaně
kroutil hlavou.
„Jsi stejný blázen jako Sokrates, Josefe.“
„Děkuji ti, Dane - a ty jsi ostatně dost zoufalý za nás oba. Ale netrap
se kvůli mně; už jsem byl zralý pro změnu. Brzo se asi přesunu na jih.
Nebo na sever - to už je jedno.“
„Ale neodcházej bez rozloučení.“
„Tak tedy sbohem, řekl a stiskl mě v obětí, které mě vždy zahřálo.
„Odjedu zítra.“
„Rozloučíš se se Sokratem?“
Se smíchem odpověděl: „My si se Sokratem málokdy říkáme nazdar
nebo sbohem. To pochopíš později.“ S tím jsme se rozešli. Josefa jsem
pak už nikdy neviděl.
V pátek jsem podle hodin na křižovatce přišel k čerpací stanici ve tři
hodiny ráno. Víc než kdy předtím jsem si uvědomoval, jak moc se toho
ještě musím naučit.
Sotva jsem vstoupil do kanceláře, hlásil jsem: „Dnes v noci vyhořela
Josefova kavárna, Sokrate.“
~ 119 ~