Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

„To vůbec nevadí, chechtal se, „určitě na něco přijdeš, než se večer
vrátím.“
„Ale já večer...“ Ukázal na dveře.
Když jsem celý rozbolavěný seděl na kameni, vrátil jsem se v
myšlenkách do dětství. Přemýšlel jsem o své minulosti a pokoušel jsem
se ji lépe pochopit. Snažil jsem se zhustit do vtipného aforismu všechno
to, co se mi přihodilo od setkání se Sokratem.
Myslel jsem na přednášky, které jsem ten den zmeškal a na odpolední
trénink, který také zmeškám - a na to, jak se omluvím trenérovi; třeba
mu řeknu, že jsem seděl na kameni za benzínovým čerpadlem. To by
bylo natolik bláznivé, že by ho to mohlo rozesmát.
Slunce se nesnesitelně pomalu plazilo po obloze. Seděl jsem tam
hladový, rozmrzelý a nakonec i deprimovaný, než nastal soumrak. Pak
mi to právě ve chvíli, kdy se měl dostavit na stanici, došlo. Chce ode
mne slyšet něco hlubšího, něco kosmičtějšího! S novým úsilím jsem se
soustředil. Viděl jsem, jak vchází do kanceláře a mává na mě.
Zdvojnásobil jsem své úsilí. Pak jsem na to kolem půlnoci přišel.
Nemohl jsem ani chodit, musel jsem se pár minut protahovat, než jsem
se dokázal přišourat do kanceláře.
„Nahlížel jsem pod společenské masky lidí a viděl jsem tam jejich
společnou úzkost a zmatenou mysl, a to ze mě udělalo cynika, protože
jsem za tím vším neviděl jejich vnitřní světlo.“ Měl jsem zato, že je to
objev obrovského významu.
„Výborně,“ řekl Sok; málem už jsem vydechl úlevou, ale hned dodal:
„Pořád to ale není to, co jsem měl na mysli. Nedokážeš mi oznámit něco,
co by mě víc dojalo?“ Zavyl jsem vztekem, který nebyl zaměřen proti
někomu určitému, a už jsem se šoural zpátky na svůj kámen mudrců.
„Něco, co by mě víc dojalo,“ řekl. Byla to nápověda? Zcela přirozeně
mi přišla vzpomínka na poslední tréninky v tělocvičně. Hoši z družstva
se teď_ kolem mne shlukovali jako slepice kolem kuřete. Nedávno jsem
dělal veletoče na hrazdě, z nepozornosti jsem udělal chybu a musel jsem
z výšky seskočit. Věděl jsem, že doskok bude pořádně tvrdý, ale než
jsem se dotkl palubovky, chytili mě Sid s Herbem ještě ve vzduchu a
opatrně mě postavili. „Dávej pozor, Dane! Chceš si tu nohu zlomit
znovu, ještě než se zahojí?“
~ 130 ~