Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

ukazoval, jaký nemá bojovník být, když jsem ti odhaloval tvou vlastní
mysl. Brzo už bys to měl pochopit - a proto tě musím vzít na cestu. Pojď,
se mnou.“
Vedl mě k přístěnku, jehož jsem si předtím nevšiml, protože byl v
garáži skryt za policemi s nářadím. Hlavním vybavením v něm byl malý
koberec a židle, převládala tu šedá barva. Měl jsem žaludek jako na
vodě.
„Posad se,“ řekl vlídně.
„Ne - dokud mi nevysvětlíte, co to všechno znamená,“ a zkřížil jsem
ruce na prsou.
Teď zas vybuchl on. „Já jsem bojovník; ty jsi pavián. Starou belu ti
budu vysvětlovat. Zavři zobák a posad, se, nebo se vrať do světel
reflektorů ve své tělocvičně a zapomeň, žes mě kdy poznal.“
„Myslíte to vážně?“
„Ano, myslím to vážně.“ Ještě chvilku jsem váhal a pak jsem si sedl.
Sokrates sáhl do zásuvky, vytáhl z ní dlouhé pruhy bavlněné látky a
začal mě připoutávat k židli.
„Co budete dělat? Mučit mě?“ napůl jsem zažertoval. „Ne, bud,zticha,
prosím tě,“ řekl a uvazoval mi poslední pruh přes prsa a opěradlo židle;
podobalo se to bezpečnostnímu pásu v letadle.
„My někam poletíme, Soku?“ zeptal jsem se nervózně. „Svým
způsobem ano,“ řekl, klekl si přede mne, vzal mou hlavu do dlaní a palce
opřel o horní hranu mých očních důlků. Jektal jsem zuby; měl jsem
mučivou potřebu močit. Ale vzápětí jsem na vše zapomněl. Zazářila
barevná světla. Zdálo se mi, že slyším jeho hlas, ale nerozeznával jsem
ho dobře, byl příliš daleko.
Kráčeli jsme chodbou, kterou halila modrá mlha. Dělal jsem kroky, ale
necítil jsem půdu pod nohama. Obklopily nás obrovské stromy,
proměnily se v budovy, z budov se staly balvany; stoupali jsme strmým
kaňonem, který se proměnil v okraj úzkého útesu.
Mlha se rozpustila; vzduch byl mrazivý. Pod námi byly obrovské
plochy zelených mraků, které na obzoru hraničily s oranžovou oblohou.
Třásl jsem se. Snažil jsem se Sokratovi něco říct, ale vydal jsem jen
přidušený zvuk. Nemohl jsem ovládnout svůj třas. Sok mi položil ruku
na břicho. Byla velice teplá a zázračně uklidňující. Uvolnil jsem se;
~ 38 ~