Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

Když Sokrates otevřel oči, viděl nad sebou mou tvář, smějící se a
plačící vděčností. Měsíc nás poléval rtutí. Svítila i srst králíků, kteří nás
ze svého křoví pozorovali. Utekli, když se ozval můj hlas:
Sokrate v žijete.“
„Vidím, že tvá pozorovací schopnost je jako vždy neobyčejně
pronikavá,“ řekl slabým hlasem.
Pokoušel se vstát, ale byl příliš slabý a bolelo ho na prsou, tak jsem ho
vzal po hasičském způsobu na záda a odnesl dvě míle daleko k
Lawrencově laboratoři a tam jsem od nočního hlídače zatelefonoval pro
sanitku.
Skoro celou cestu mi klidně ležel na zádech, zatímco jsem bojoval s
únavou a potil se pod jeho vahou. Občas řekl něco jako: „Nejlepší
způsob cestování - to si musíme častěji zopakovat.“
Vrátil jsem se domů, až když byl přijat na oddělení intensivní péče v
Herrickově nemocnici. Tu noc se mi vrátil můj sen. Tentokrát se Smrtka
natahovala po Sokratovi; probudil jsem se s výkřikem hrůzy.
Celý příští den jsem seděl u jeho lůžka. Většinu času prospal, ale
pozdě odpoledne se mu už chtělo mluvit.
„Co to se mnou bylo?“
„Našel jsem vás tam ležet. Zastavilo se vám srdce a nedýchal jste. A já
- já jsem chtěl, abyste žil.“
„Připomeň mi, abych na tebe pamatoval v závěti. A jaké jsi měl
pocity?“
„Bylo to zvláštní, Soku. Nejprve jsem cítil, jak ve mně proudí energie,
a snažil jsem se vám ji odevzdat. Málem jsem to už vzdal, když...“
„Nikdy neházej flintu do žita,“ prohlásil.
„Sokrate, tohle je vážná věc.
„Pokračuj - já ti fandím. Nemůžu se dočkat, jak to všechno dopadlo.“
„Zatraceně dobře víte, jak to dopadlo. Srdce vám začalo bít, až když
jsem se přestal o cokoli pokoušet. Vaše srdce znovu spustila ta
Přítomnost, kterou jsem už jednou pocítil.“
Přikývl. „Cítils Ji.“ Nebyla to otázka, bylo to konstatování faktu.
„Ano.“
„To byla dobrá lekce,“ řekl a trochu se protáhl.
~ 168 ~