Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

OBLUZENÁ MYSL
Bylo pozdě večer. Když jsem skončil práci a navečeřel se, na chvíli
jsem si zdříml. Probudil jsem se krátce před půlnocí. Pomalu jsem se
ubíral k čerpací stanici svěžím vzduchem časného jara. Do zad mi foukal
silný vítr, jako by mne po cestách universitního městečka chtěl popohnat
kupředu.
Když jsem se blížil ke známé křižovatce, zpomalil jsem. Začalo lehce
mrholit a ochladilo se. V záři z teple osvětlené kanceláře jsem zamženým
oknem viděl obrysy Sokovy postavy; pil ze svého šálku a směs
očekávání a strachu mi stáhla hrdlo a zrychlila tep.
Když jsem přecházel ulici a blížil se ke dveřím kanceláře, díval jsem
se na dlažbu. Vítr se mi opíral o zátylek. Náhle mě zamrazilo, a když
jsem zdvihl hlavu, uviděl jsem Sokrata, jak stojí ve dveřích a nasává
vzduch jako vlk. Věděl jsem, že má v sobě velkou vřelost a soucit, ale
cítil jsem za jeho tmavýma očima velké neznámé nebezpečí.
Můj strach se rozplynul, když vlídně řekl: „To je dobře, že ses vrátil.“
Pozval mě širokým pohybem ruky do kanceláře. Jen jsem se zul a
posadil, ozval se zvenčí zvonek. Utřel jsem zamžené okno a podíval se
ven; přikodrcal se tam starý plymouth s prázdnou duší. Sokrates už byl
venku ze dveří ve své pláštěnce do deště z armádních přebytků. Když
jsem se za ním díval, divil jsem se, jak jsem z něho vůbec mohl mít
strach.
Dešťové mraky ztemnily noc, přinášely s sebou prchavé obrazy černě
zahalené smrti a proměňovaly šelest mírného deště na střeše v divoké
bubnování kostnatých prstů. Byl jsem unaven po intensivní dřině v
tělocvičně a neklidně jsem na pohovce měnil polohy. Měli jsme ten den
poslední tvrdý trénink před soustředěním na mistrovství vysokých škol,
které se mělo konat příští týden.
Sokrates otevřel dveře kanceláře. Zůstal stát ve dveřích a řekl: „Pojď
ven - teď hned“ a odešel. Když jsem vstal a obouval se, podíval jsem se
do mlhy venku. Sokrates tam stál za čerpadly těsně za světlem, které
vycházelo z budovy. Napůl skrytý ve tmě vypadal, jako by na sobě měl
plášť s černou kapucí.
~ 33 ~