Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

Když jsem se posadil, ani se nezmínil o mé nepřítomnosti. Řekl jen:
„vypadáš unaveně a deprimovaně,“ a řekl to bez stínu soucitu. Slzy mi
stouply do očí.
„Ano, jsem v depresi. Přišel jsem se rozloučit. Cítím to jako povinnost
vůči vám. Zůstal jsem trčet v půli cesty a už to nemůžu vydržet. Nechci
už žít.“
Přisedl si na pohovku vedle mne: „Ve dvou věcech se mýlíš, Dane.
Zaprvé zdaleka ještě nejsi v půli cesty. Ale už jsi velice blízko konci
tunelu. A zadruhé,“ dotkl se rukou mého spánku „se nezabiješ.“
Civěl jsem na něho: „To říká kdo?“ Pak jsem si uvědomil, že už
nejsme v kanceláři, seděli jsme v laciném hotelovém pokoji. Byl tu
známý zatuchlý pach, tenké šedé koberce, dvě malé postele a malé
poloslepé zrcadlo.
„Co se děje?“ V tu chvíli se mi vrátil do hlasu život. Tyhle cesty byly
vždy velkým šokem pro můj tělesný stav. Pocítil jsem příval energie.
„Pokus o sebevraždu. Jenom ty mu můžeš zabránit.“
„Ted zrovna se o sebevraždu nepokouším,“ řekl jsem.
„Ty ne, hlupáku. Ten mladík na římse za oknem. Je to student
university v jižní Kalifornii. Jmenuje se Donald; hraje fotbal a jeho
hlavní studijní obor je filosofie. Je v posledním ročníku a nechce už žít.
Tak se do toho dej.“ Sokrates ukázal na okno.
„Sokrate já nemůžu.“
„Tak umře.“
Podíval jsem se z okna dolů a viděl jsem asi o patnáct poschodí níž
skupinky malinkých lidí, kteří se dívali nahoru. Podíval jsem se stranou a
uviděl jsem světlovlasého mladíka v hnědých džínách a tričku; stál na
úzké římse asi tři metry ode mne a díval se dolů. Chystal se ke skoku.
Nechtěl jsem ho vylekat, a proto jsem ho tiše zavolal jménem.
Neslyšel mě; zavolal jsem znovu: „Donalde.“
Škubl hlavou a málem spadl. „Nepřibližuj se ke mně!“ řekl výhružně.
A pak: „Jak to, že víš, jak se jmenuju?“
„Zná tě jeden můj kamarád, Donalde. Můžu si tu sednout na římsu a
mluvit s tebou? Nepřiblížím se.“
~ 61 ~