Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

vzpomněl jsem si najednou na Sokova slova: „...a než skončíš, projdeš
strašlivou zkouškou...“
Za několik vteřin, jak se mi zdálo, jsem ležel pod rentgenem na
ambulanci losangelské ortopedické nemocnice. Doktor huboval na
těžkou práci. V místnosti se náhle objevili mí rodiče, vypadali velice
staře a byli bledí. Tehdy jsem si uvědomil celou skutečnost. Ze slabosti a
z utrpěného šoku jsem se rozplakal.
Doktor pracoval velmi zručně, dal mi narkózu, srovnal mi vykloubené
prsty u nohou a sešil pravou nohu. Později, v operačním sále, udělal
skalpelem dlouhý řez do svalů, které mi vždycky tak dobře sloužily.
Vyňal mi kost z pánve a spojil s ní úlomky pravé stehenní kosti.
Nakonec mi zatloukl do kosti tenký kovový svorník od boku dolů - něco
jako vnitřní dlahu.
Tři dny jsem byl jen napůl při vědomí, v omámeném spánku, který ode
mne aspoň trochu odháněl mučivou a neustávající bolest. Asi třetího dne
k večeru jsem se ve tmě probudil a cítil jsem, že blízko mne někdo sedí
tiše jako stín.
Joy vstala, klekla si u postele a pohladila mě po čele; zahanbeně jsem
se odvrátil. Šeptala mi: „Přišla jsem hned, jak jsem se to dověděla.“
Chtěl jsem se s ní dělit o svá vítězství a ona vždy byla svědkem jen mých
porážek. Kousl jsem se do rtů a vyhrkly mi slzy. Joy mi jemně obrátila
hlavu k sobě a dívala se mi do očí. „Mám pro tebe vzkaz od Sokrata,
Danny. Mám ti vyprávět příběh.“
Zavřel jsem oči a pozorně naslouchal.
Jeden starý muž hospodařil se svým synem na malém statku; měli
jediného koně. Jednoho dne jim kůň utekl.
„To je strašné,“ litovali ho sousedi. „Taková smůla!“
„Kdož ví, jestli je to smůla, nebo štěstí,“ odpověděl sedlák. Za týden se
kůň vrátil z hor a přivedl s sebou do stáje pět divokých klisen.
„To je ale štěstí!“ říkali sousedi.
„Štěstí? Smůla? Kdož ví?“ odpověděl starý muž.
Druhý den se jeho syn pokoušel zkrotit jednu z klisen a zlomil si nohu.
„To je hrozné, taková smůla!“
„Smůla? Štěstí?“
~ 90 ~