Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

„Ano; prosím tě, věř mi. Budu tu každý večer čekat na tvůj telefon.“
Telefon se ozval asi za dva týdny, ve čtvrt na osm večer.
Joyce!“
„Volám tě z letiště.“
„Z letiště v Newarku? Odlétáš? Letíš ke mně?“
„Z letiště v San Francisku. Přiletěla jsem.“
Chvíli jsem to nechápal. „Z letiště v San Francisku?“
„Ano,“ smála se. „To je ta velká plocha, na které přistávají letadla, na
jih od města. Přijedeš pro mne, nebo mám přijet stopem?“
V následujících dnech jsme spolu trávili každou volnou chvíli. Přestal
jsem pracovat jako malíř a učil jsem v malé škole gymnastiky v San
Francisku. Vypravoval jsem jí o svém životě tak, jak jsem to teď napsal,
a řekl jsem jí všechno o Sokratovi. Pozorně mi naslouchala.
„Když mi o tom vypravuješ, mám takový zvláštní pocit, jako bych ho
znala.“
„Proč ne, všechno je možné,“ usmál jsem se.
„Ne, doopravdy, jako bych ho znala. Nikdy jsem ti ještě neřekla, že
jsem odešla z domu, těsně předtím, než jsem šla na střední školu.“
„To je dost neobvyklé,“ řekl jsem, „ale zas ne tak moc zvláštní.
„Zvláštní na tom je, že doba mezi mým odchodem z domova a
příchodem do Oberlinu mi úplně vypadla z paměti. Vzpomínám si, že
jsem v Oberlinu, než ses tam objevil, mívala zvláštní sny o někom, kdo ti
byl podobný, a o bělovlasém muži. A mí rodiče, Dane,“ její otevřené
zářivé oči se naplnily slzami, „rodiče pro mě měli přezdívku...“ Objal
jsem ji kolem ramen a podíval se jí do očí. V tom okamžiku se nám jako
elektrickým šokem otevřelo místo v paměti a ona řekla: „...má přezdívka
byla Joy.“
Svatbu jsme oslavili v kruhu přátel v kalifornských horách.
V jedné chvíli bych byl dal všechno na světě, kdyby mezi námi byl
muž, u kterého to pro nás oba všechno začalo. Pak jsem si vzpomněl na
vizitku, kterou mi kdysi dal a kterou jsem měl použít, až ho budu
opravdu potřebovat. Řekl jsem si, že teď ta chvíle nastala.
Na chvíli jsem vyšel ven, přešel jsem cestu a zastavil se na malé
vyvýšenině, odkud bylo vidět lesy a horské hřebeny. Byla tam zahrada s
~ 194 ~