Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

Když mi pomohla znovu popadnout dech, zasípal jsem: „Nechala
byste mě chvíli o samotě, Mary?“
„Ovšem pane Millmane.“ Nedíval jsem se za ní, když odcházela -
tohle životní potěšení mě už dávno opustilo.
Seděl jsem sám. Zdálo se mi, že jsem byl sám celý život. Opřel jsem
se v houpací židli a dýchal jsem. Moje poslední potěšení. A brzy bude
také pryč. Tiše a hořce jsem se rozplakal. „Doprčic,“ klel jsem, „proč se
muselo moje manželství rozpadnout? Co jsem udělal špatně? Jak jsem
měl vlastně žít?“
Náhle jsem pocítil strašlivou, svíravou úzkost, nejhorší v celém svém
životě. Je možné, že jsem propásl něco strašně důležitého něco, co by
bývalo vše změnilo? „To není možné,“ ujišťoval jsem se. Hlasitě jsem
vyjmenoval všechny své úspěchy. Ale úzkost nepřestávala.
Pomalu jsem vstal, podíval se dolů na město z verandy svého domu na
kopci a dál jsem si lámal hlavu: Kam se poděl můj život? K čemu byl?
Copak každý... Moje srdce, ach, mé paže, ta bolest! Pokoušel jsem se
zavolat, ale nemohl jsem dýchat.
Třásl jsem se a držel se zábradlí, až mi zbělely klouby prstů. Pak se mé
tělo proměnilo v kus ledu a srdce v kámen. Klesl jsem zpátky do židle a
hlava mi spočinula na hrudi.
Náhle bolest zmizela a rozzářila se světla, jaká jsem nikdy neviděl, a
ozvaly se zvuky, jaké jsem nikdy neslyšel. Kolem mne se vznášely
vidiny.
„Jsi to ty, Susie?“ zeptal se vzdálený hlas v mé mysli. Nakonec se
všechno světlo a všechny zvuky soustředily do jednoho světelného bodu
a pak zmizely. Nalezl jsem klid, jaký jsem nikdy nepoznal.
Uslyšel jsem smích bojovníka. Prudce jsem se posadil a všechna léta
do mne proudila zpět. Byl jsem ve vlastní posteli, ve svém bytě, v
Berkeley, v Kalifornii. Pořád jsem ještě byl na universitě můj digitální
budík ukazoval 18:25. Zaspal jsem přednášky i trénink!
Vyskočil jsem z postele a podíval se do zrcadla; dotýkal jsem se své
mladé tváře a zachvěl se úlevou. Byl to všechno jen sen - celý život v
jediném snu, Sokovo ‘malé překvapení’.
~ 45 ~