Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

Opřel se v křesle a tvářil se stejně škodolibě a moudře jako vždy.
„Tyhle malé výlety,“ řekl jakoby mimochodem, „mi jen šetří obtížná
vysvětlování, kterými tě musím osvítit.“ V tu chvíli se rozsvítilo světlo a
oba jsme se dali do smíchu.
Z malé ledničky vedle nádrže na chlazenou vodu vyňal několik
pomerančů, začal z nich vymačkávat šťávu a pokračoval: „Když to chceš
vědět, prokazuješ mi taky službu. I já jsem uvázl někde v čase a prostoru
a mám tu jakýsi dluh. Velká část mé bytosti je připoutána k tvým
pokrokům.“ Odhazoval vymačkané pomerančové slupky přes rameno do
odpadkového koše (a pokaždé se přesně trefil) a při tom pokračoval:
„Abych tě něco naučil, musím část sebe sama do tebe doslova přelít.
Ujišťuju tě že je to pořádná investice. Takže je to od začátku do konce
týmová práce.“
Podal mi malou skleničku připravené pomerančové šťávy: „Tak tedy
na úspěch naší spolupráce,“ řekl jsem.
„Na její úspěch,“ usmál se.
„Povězte mi něco o tom dluhu. Komu jste co dlužen?“
„Dejme tomu že je to část domovního řádu.“
„To je pitomost, a žádná odpověď.“
„Může to být pitomost, ale tak jako tak se musím ve svém řemesle řídit
soustavou zvláštních pravidel. „Vytáhl malou vizitku. Vypadala docela
normálně, dokud jsem si nevšiml, že z ní vychází slabé záření.
Výraznými písmeny na ní stálo:
BOJOVNĺK, s. r. o.
Majitel: Sokrates
Obor: Paradox, humor
a změna
„Dobře si ji uschovej. Může se ti hodit. Až mě budeš potřebovat - až
mě budeš opravdu potřebovat - vezmi ji do obou rukou a zavolej mě.
Nějak to už udělám, abych se dostavil.“
Uložil jsem vizitku pečlivě do náprsní tašky. „Budu ji opatrovat,
Sokrate. Můžete se spolehnout. A mimochodem, nemáte podobnou
vizitku s Joyinou adresou?“
~ 76 ~