Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

„Myslím, že můj dešťový tanec zabral,“ uklonila se Joy. Když si Joy
sedla za má zhroucená záda a začala mi třít ručníkem ramena, Sokrates
spustil: „Je na čase, aby ses začal ze svých životních zkušeností učit a
přestal si na ně stěžovat nebo si v nich libovat, Dane. Ted právě jsi dostal
dvě důležitá naučení, přišla ti tak říkajíc z nebe.“ Pustil jsem se do jídla a
snažil se neposlouchat.
„Za prvé,“ řekl a zakousl se do listu salátu, „ani tvé zklamání, ani tvůj
hněv nezapůsobil na déšť.“
Měl jsem ústa tak plná bramborového salátu, že jsem nemohl
protestovat. Sokrates pokračoval a královsky mi kynul plátkem mrkve:
„Déšť byl naprosto zákonitý přírodní úkaz. Tvé ‘zoufalství’ ze
zkaženého pikniku a tvé „štěstí“, když se znovu objevilo slunce, byly
produktem tvé mysli. Neměly nic společného s tím, co se skutečně dělo.
Nebýval jsi ‘nešťastný’ například při oslavách? Pak je jasné, že zdrojem
tvých nálad nejsou druzí lidé nebo tvé okolí, ale tvá mysl. To je první
naučení.“
Sok spolkl bramborový salát a řekl: „Druhé naučení vychází z toho,
jak stoupal tvůj vztek, když sis všiml, že já nejsem vůbec sklíčený.
Najednou ses viděl ve srovnání s bojovníkem - se dvěma bojovníky,
chceš-li.“ Usmál se na Joy. „To se ti nelíbilo, Dane, vid? Mohlo to
znamenat nutnost změny.“
Seděl jsem a nevrle si uvědomoval jeho slova. Sotva jsem si všiml, že
on i Joy odešli. Brzy začalo zase mrholit.
Sokrates a Joy se vrátili k dece. Sokrates začal vyskakovat a
napodobovat mé dřívější chování: „Zatracený déšť,“ vykřikoval. „Ted je
celý piknik v háji!“ Skákal sem a tam, pak se v půli skoku zastavil a se
škodolibým úsměvem na mne mrkl. Pak si lehl na břicho na hromadu
vlhkého listí a předstíral, že plave. Joy začala zpívat nebo se smát -
nemohl jsem to rozeznat. Přestal jsem o tom přemýšlet a začal jsem se s
nimi válet v mokrém listí a zápasit s Joy. To se mi obzvlášť líbilo a
myslím, že jí taky. Běhali jsme a divoce tancovali, dokud nebyl čas k
odchodu. Joy byla jako hravé kotě, ale se všemi vlastnostmi hrdé, silné
ženy. Řítil jsem se do záhuby.
Když autobus kodrcal po cestě z kopců nad zálivem, nebe zrůžovělo a
zezlátlo v záři zapadajícího slunce. Sokrates se nepříliš důrazně snažil
~ 54 ~