SOU OBÉ DùJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Zápas dvou kultur v totalitním systému 127zčásti oprávněné, neboť „socialistická“ kultura padesátých let byla především souborem„postulovaných tezí“, nikoli ještě společným jazykovým, kognitivním a hodnotovýmvybavením integrujícím společnost. Nepracovala s realitou, kterou vytvářelyrevoluční mocenské zásahy, nýbrž s jejím schematicky zjednodušeným a ideologickypřistřiženým přepisem. Předmětem Knapíkova rozboru jsou proto politicképříkazy, organizační směrnice, instituční formy – a také boje mezi frakcemi a jejichvůdci. Tento politický rámec kultury analyzuje autor záměrně nikoli jako historikumění, nýbrž jako historik politiky. Poúnorová kulturní politika je pro něho součástí„klasických“ politických dějin, a ne dějin kulturních. 8Svou práci rozdělil Knapík do tří částí. První z nich věnoval změnám v „budovatelskýchletech“ 1948 až 1951, přičemž zpřehlednil, zpřesnil a doplnil výklad tohotoobdobí, jak jej deatailně podal už v předchozích pracích. Ve druhé kapitolelíčí a rozebírá spory a střety mocenských skupin v kulturní politice v letech 1951a 1952; zde přináší řadu nových poznatků o pozadí mocenských intervencí do kultury.V části třetí, věnované letům 1953 až 1956, sleduje opatrné „uvolnění“, kterépo dočasném zhroucení vlivu ústředního stranického aparátu na kulturní politikua později po otřesu způsobeném odhalením stalinských metod skončilo v podstatěnávratem k tuhé kontrole kultury mocenskými orgány. Kniha je zdařilým vyvrcholenímKnapíkova bádání o usměrňování kultury v padesátých letech. Svých předchozíchdílčích studií, širokých znalostí odborné literatury o tématu, a předevšímdůkladného průzkumu ve většině dostupných relevantních archivních fondů využilse smyslem pro vyváženost mezi celistvostí koncepce a ilustrativními detaily. Podávátak komplexní a plastický obraz rámce kulturního dění v období, kdy se v podstatězformoval systém, jímž komunistický režim na dlouhá desetiletí vtěsnávalzdejší kulturu do svého ideologického vzorce.Dynamiku změn po únoru 1948 postihuje autor ve třech vlnách, které se převalilyčeskou a slovenskou kulturou v rychlém sledu: první přišly čistky akčních výborůve všemožných kulturních institucích v jarních měsících toho roku. Sotva dozněly,vytrhli v létě do boje za prosazení svých radikálních představ o „socialistické“ kultuřekulturní referenti Revolučního odborového hnutí. To však bylo jen předzvěstítřetí vlny, která se vzedmula s vyhlášením takzvaného ostrého politického kurzu napodzim téhož roku a nabyla na glajchšaltující síle na devátém sjezdu KSČ v květnu1949, kde byl tento kurz potvrzen jako generální linie strany. Její aplikací v oblastikultury bylo vyhlášení socialistického realismu za jedinou přípustnou metodu uměleckétvorby. 9 Strana během krátké doby vybudovala základy nového systému říze-(V zajetí moci, úvod, s. 7 n.) Knapík usiluje zvláště o prohloubení dosavadních znalostí institucionálníhorámce kulturní politiky, který zasazuje do vnitropolitických souvislostí i do vývojev samotné „státostraně“.8 Tamtéž, s. 13.9 Tamtéž, 1. kapitola, s. 40.