SOU OBÉ DùJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

144 Soudobé dějiny XIV / 1a všímá si toho, jak souvisel vztah k asimilaci s rozdílnými typy sídel (metropolea maloměsta) a jak se lišil generačně.Čtvrtý příběh – o síle víry v demokracii – sleduje proměny židovské menšinyv procesu od emancipace k asimilaci. Všímá si filozofie vůdců českožidovskéhohnutí, kteří byli přesvědčeni, že asimilace je pro Čechy židovského původu přirozenýmřešením, a definuje rozdíly mezi aktivními a pasivními asimilanty. Zaznamenáváskutečnost, že poválečná generace Čechoslováků byla v novém státě pevnězakotvena, a vnímá také kritický obrat, k němuž došlo v postojích asimilantů ponástupu Hitlera k moci. Čeští Židé si právě v oněch letech vypěstovali mnohemvětší ostražitost vůči aktivitám Henleinova hnutí než jiné skupiny občanů a s obavamisledovali, jak zhoubná ideologie proniká z Německa do republiky. Z této dobypochází mýtus Čechů jako národa malých lidí, národa prostého pýchy, a zároveňse objevuje požadavek „zčeštění životního stylu“. Obavy o osud vlastní ohroženéskupiny se transformovaly do aktivní obrany demokracie. Tehdy byla vybudovánainstitucionální základna českožidovského hnutí a jeho reprezentanti spojovaliobranu demokratického společenství s hájením lidských práv každého jedince. Republikučeskoslovenskou chápali čeští Židé jako vlast – to znamená jako prostor,k němuž mají závazky i který jim skýtá záštitu. – Jak potom změřit zoufalství, kteréprožívali po Mnichovu spolu s ostatními spoluobčany? Autorka jejich situaci charakterizujestručně jako stav bez perspektivy.Pátý příběh naproti tomu zaznamenává souběžně stoupající národní sebevědomíčásti českého židovství. Sleduje postupnou proměnu sionismu, který od návratuk náboženské tradici přešel k programu národního obrození. Události ve světě, zejménapogromy a jiné pronásledování Židů v sousedních státech, posilovaly uvědoměnívlastní národní osobitosti a také souvztažnosti s ostatními Židy. Každá vlnauprchlíků, kteří postupně přicházeli do Československa z různých stran, vyvolávalapřirozeně v židovské minoritě vlnu sympatií a solidarity. Pozitivní vztah k českémunárodu a jeho historii byl nově chápán jako návod k národnímu obrození Židů.S tím souvisel důraz na posílení národní hrdosti, starost o duši byla rozšířena o starosto tělesné zdraví. Židé se učili radovat ze svého židovství. Slavili opět své svátky,které se staly výrazem národně-politické festivity. Orientace na Palestinu zásadněovlivnila aktivity sionismu v diaspoře: nově se prosazovala úcta k zemědělstvía řemeslu, nově bylo oceňováno vlastnictví půdy jako základna pro příští domov.S velmi pozitivní odezvou se setkala odvaha několika tisíc mladých Židů z Československa,kteří se rozhodli odejít do Palestiny. Sionisté kritizovali asimilaci z etickýchpozic jako výraz pohodlí, nezodpovědnosti a vlastně i přetvářky.Poslední příběh – o filozofovi na trůně – připomíná vliv Masarykovy osobnosti napoměr většinové společnosti k Židům i na vztah Židů, domácích i zahraničních,k československému státu. Masarykovo odmítnutí antisemitismu jako projevu lidskénekulturnosti se stalo samozřejmou součástí demokratické tradice. Bylo důležité,že Masaryka jako nepřekonatelný symbol humanismu uznávala obě křídlažidovského hnutí. „Masarykova cesta“ znamenala ve vnímání Židů vzor mravnostia přímosti. Záznamy z terénního výzkumu mezi pamětníky první republiky potvrdilytrvání masarykovské legendy.