SOU OBÉ DùJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

180 Soudobé dějiny XIV / 1republice Německo. Z pohledu Varšavy mělo klíčové místo v zahraniční politicemezinárodní uznání hranice na Odře a Nise. V této otázce získala podporu i od západníchmocností. Francie v roce 1959 prohlásila, že budoucí sjednocení Německaje možné jen v hranicích stávajících dvou německých států, Velká Británie vydalav roce 1962 prohlášení, že považuje západní hranice Polska za stanovené de factoa na mírové konferenci podepře polské stanovisko, a Spojené státy daly najevo, žese nebudou angažovat za změnu stávající hraniční linie.V následujícím bloku se dostaly ke slovu i československé dějiny. Nejprve se MichałJarnecki z Poznaně ve studii „Mezi centralismem a autonomií“ zabývá působenímčeskoslovenské správy na Zakarpatské Rusi v letech první republiky. Bratislavskýhistorik Juraj Marušiak poté přibližuje polským čtenářům vztah slovenskéspolečnosti k takzvané normalizaci po roce 1968. Zdůrazňuje, že při analýze tohototématu vyvstala řada otázek, které jsou (či mohou být) předmětem sporů. V prvéřadě si klade za úkol ověřit panující stereotyp, že „normalizace“ měla na Slovenskumírnější průběh než v českých zemích. Slovenská nacionálně orientovanápublicistika považuje za počátek „normalizace“ novelizaci ústavního zákona o československéfederaci z prosince 1970. Podle autora však „normalizace“, tedy obnovakontroly KSČ nad společností, započala 21. srpnem 1968. Již mimořádný sjezdKomunistické strany Slovenska ve dnech 26. až 28. srpna 1968 odmítl legalitu mimořádnéhočtrnáctého (vysočanského) sjezdu KSČ. „Normalizace“ na Slovenskupodle Marušiaka narážela na menší odpor než v českých zemích, byla zde silnějšískupina osob, které podporovaly invazi, a větší počet pasivních a indiferentníchobčanů. Jestliže v českých zemích muselo KSČ opustit třiadvacet procent členů, takna Slovensku to bylo „jen“ sedmnáct a půl procenta (třiapadesát tisíc osob). Pasivitaslovenské společnosti se projevovala i v nižším počtu osob pronásledovaných zaopoziční činnost na počátku sedmdesátých let.Artur Pasko z Białystoku sleduje reakce světového sportu na intervenci Varšavskésmlouvy v Československu v srpnu 1968. Projevily se zvláště v říjnu 1968 naolympijských hrách v Mexiku, kde Čechoslováci byli vítáni mnohem bouřlivěji nežsportovci z ostatních zemí. Československá delegace nebyla ubytována ve skupiněstátů z východního bloku, ale s Mexičany. Na tiskové konferenci hovořili známí českoslovenštísportovci Emil Zátopek a Věra Čáslavská, jejichž vystoupení představiteléPSDS označili za „provokační“ a „idiotské“. Autor dále připomíná atmosférumistrovství světa v ledním hokeji ve Stockholmu v březnu 1969, kde Československoporazilo Sověty a tisíce lidí vyšly do ulic. Okupace měla dopad i na organizacidvaadvacátého ročníku cyklistického Závodu míru v roce 1969, na kterém se Čechoslováciodmítli podílet (stejně jako Itálie, Norsko, Holandsko a Británie). Místotoho zorganizovali několikaetapový závod Tour de Bohemia, na který pozvali cyklistyz Jugoslávie, Rumunska a západních zemí.Odraz bouřlivých polských událostí mezi srpnem a prosincem 1980 ve španělskémdeníku El País sleduje Małgorzata Nalewajková z Varšavy. Dělnické protesty,vytvoření Solidarity a následná konfrontace společnosti s režimem tehdy poskytlypříležitost, aby Španělé získali úplnější informace o vzdálené a málo známé zemi.Po dlouhé měsíce zprávy a komentáře o Polsku zůstávaly na prvních stránkách no-