SOU OBÉ DùJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

178 Soudobé dějiny XIV / 1O polské menšině v Belgii v prvních poválečných letech píše v témže čísle profesorIdesbald Goddeeris z Lovaně. V roce 1940 v Belgii pobývalo okolo třiceti tisíc Poláků,vedle stejného počtu polských Židů. Po válce přišlo do Belgie dalších asi patnácttisíc polských občanů, kteří byli v minulých letech deportováni do Německa a nyníse z politických důvodů nechtěli vracet do vlasti. V novém působišti se jim nabízelyjen omezené možnosti zaměstnání, nejčastěji v hornictví. Mezi předválečnou sociálně-ekonomickoua poválečnou politickou emigrací panovala rivalita. Varšavskévládě se po válce podařilo získat k návratu do staré vlasti deset tisíc krajanů, buďrozčarovaných těžkými podmínkami práce v belgických dolech nebo (v případěpředválečných emigrantů) sympatizujících s polskými komunisty ze světonázorovýchdůvodů. Mezi krajany, kteří zůstali v Belgii, vzplál boj stoupenců polské exilovévlády v Londýně proti levici. Šlo o typický projev studené války, globálního politickéhoa ideologického konfliktu dvou antagonistických táborů.Ohlas sovětsko-finské války z let 1939 a 1940 ve Spojených státech je předmětemzájmu varšavské historičky Hanny Marczewské-Zagadańské ve druhém číslepředloňského ročníku. Válka vyvolala v USA vlnu sympatií, porozumění a podporypro malý čtyřmilionový národ. Finská vláda již od léta 1939 zintenzivnila své snahyo získání munice a dalšího vojenského materiálu, jakož i půjčky ve výši čtyřicetaž padesát milionů dolarů. Zároveň žádala o americké zprostředkování v Kremlus cílem zmírnit sovětské požadavky, zvláště územní, ministr zahraničí Cordell Hullse však odvolal na americkou zásadu nevměšování do mezinárodních sporů. PrezidentFranklin Delano Roosevelt nicméně zaslal v říjnu 1939 formální hlavě sovětskéhostátu Michailu I. Kalininovi zvláštní poselství vyjadřující podporu Finsku. Odpočátku války probíhaly v USA peněžní sbírky na nákup léků pro Finsko, napříkladHooverova nadace sebrala tři miliony dolarů (obdobná akce ve prospěch Polskapřinesla jen pětatřicet tisíc dolarů).Krakovská doktorandka Anna Pachowiczová zkoumala zprávy výboru polské exilovévlády v Londýně pro záležitosti domova, které se týkaly Vilna mezi listopadem1939 a dubnem 1940. Zprávy informují o dramatických událostech, které ve městěnastaly po sovětské okupaci východního Polska. Vilno (Vilnius) na základě dohodymezi ministry zahraničí Vjačeslavem M. Molotovem a Juozasem Urbšysem v říjnu1939 připadlo Litvě, což polská exilová vláda generála Władysława Sikorského neuznalaa polský vyslanec opustil Kovno. Polská Univerzita Stefana Báthoryho bylauzavřena a přeměněna v litevskou. Pozemková reforma, která zahrnula padesát tisíchektarů půdy, byla provedena ve prospěch přistěhovalců z Litvy. Vilenský arcibiskupbyl odsunut a tamní katolická církev politevštěna.Vrcholnou etapu ve sbližování jihoslovanských zemí po druhé světové válce přibližujeElżbieta Znamierowska-Rakková z Varšavy. Jeho počátek lze datovat dolistopadu 1944, kdy z iniciativy Josipa Broze-Tita a jeho nejbližšího okolí začalajugoslávsko-bulharská jednání. Předmětem tohoto těžkého a komplikovaného dialogubylo nejen možné vytvoření společného státu, ale také uzavření vojensko--politického spojenectví a vyřešení makedonské otázky. Porozumění mezi Bělehradema Sofií vyvrcholilo v roce 1947 při jednáních Josipa Broze-Tita s Georgi Dimitrovemna jezeře Bled a v Jevksinogradu u Varny s cílem vytvořit federaci jižních