SOU OBÉ DùJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Příběhy Zápas identity dvou kultur českých v Židů totalitním v první systému republice 143sociální kořeny a politické projevy. Současně objasňuje příčiny, které vedly k ústupuantisemitismu z české politické scény. Ve srovnání s antisemitismem v Německui v dalších státech, které vznikly na troskách Rakouska-Uherska, se české odrůděnepodařilo zasáhnout širší společenské vrstvy. Z konkrétní historické analýzy Soukupovévyplývají podněty obecnější k promýšlení významu minorit v demokratickémspolečenství, podněty, které nabývají v současnosti aktuálního významu. Ukazujese názorně, jak lze pozitivně ovlivnit chápání pojmů národ, vlast, domov tím,že je zajištěna možnost dovolat se práva před zákonem.Alarmující příběh lidské nejistoty a agresivity, ale i nadějný příběh lidského rozumua slušnosti, vyprávěný jako druhý v pořadí, sleduje proměny českého antisemitismuv podmínkách pluralistické společnosti. S postupným upevňováním československérepubliky se antisemitismus ve dvacátých letech stával programem stran na politicképeriferii. Na základě rozboru tisku autorka podává charakteristiku antisemitskýchpostojů jednotlivých politických subjektů a také jejich geografickou lokalizaci; ohniskajsou situována v severočeském a západočeském pohraničí a v Praze, v prostředíněmeckých studentů. Jsou zaznamenány i první úspěšné projevy obrany demokratickéhospolečenství, jako příklad je uveden zákazu šíření pamfletu „Zrcadlo Židů“.Ve třicátých letech se antisemitismus stále zřetelněji usazoval na politické pravici,stával se důležitou ideovou výzbrojí fašistických organizací a vyvolal společnéakce demokratických institucí i významných osobností. Jako projev vítězství rozumua slušnosti nad agresivitou a demagogií lze mimo jiné hodnotit skutečnost, žemezi sedmadvaceti státy, které v roce 1935 uspořádaly světový antisemitský kongres,nebyli zástupci Republiky československé.Příběh oken s mechem a palestinských cedrů objasňuje obtíže a krize bolestnéhoprocesu asimilace českých Židů. V okamžiku zrození Československa v českožidovskémhnutí významně převažovala orientace na asimilaci, sionismus se teprve začínalformovat. Asimilace byla integrální součástí procesu modernizace společnosti.V demokratickém státě padly poslední překážky v cestě integrace Židů do většinovéspolečnosti. V souladu s principy judaismu byla tato zem – místo posledního odpočinkupředků – chápána jako skutečná vlast. Národ byl definován jako společenstvíjazyka, kultury, dějinného prožitku a společného zájmu. Židé nacházeli novouinspiraci pro československé vlastenectví: model kultivovaného češství. Zvláštnídůraz přitom kladli na princip tolerance – odstraňování protiv mezi národy a společenskýmivrstvami. Židovské náboženství bylo spojováno s odmítáním ortodoxie.Viditelná jinakost byla mezi českými Židy nepopulární. Avšak právě židovská vírapředstavovala v minulosti základní kritérium menšinové identity. Výrazná sekularizacespolečnosti a všeobecný odklon od tradičních církví v letech po světovéválce zasáhly i židovské etnikum. Pro ně však byl ústup náboženské víry mnohemzávažnější než pro ostatní skupiny obyvatel, Židům totiž v minulosti právě vírazastupovala domov. Sionistické hnutí, poté co se rozešlo s ortodoxní církví a přeorientovalose na moderní aktivity (tělovýchovné, sportovní a skautské oddíly), sestalo přitažlivým pro novou generaci Židů, kteří se cítili být odlišným národem.V tomto příběhu se ukazuje, jak se stal vztah k asimilaci základním dělítkem mezipříslušníky židovské menšiny. Příběh odráží filozofickou i literární reflexi asimilace