SOU OBÉ DùJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Zápas dvou kultur v totalitním systému 133bíhala ovšem permanentně, i když okolo poloviny 50. let můžeme sledovat určitýnávrat k tradicím.“ 23 Knapík zvolil ke zpracování tématu vědomě jen politické, ideologickéa organizační struktury, jimiž byla kultura řízena, tříděna a kontrolována.Kulturu samotnou („socialistickou“ i „měšťáckou“, resp. „prvorepublikovou“)z koncepce své práce vyloučil. 24Autorovo vymezení tématu je jistě třeba respektovat. Soustředění na jeden významnýrozměr poúnorové kulturní politiky, k němuž se hlásí, provází u něho současně„vědomí dluhu, který tak z pohledu historiografie stále trvá“. 25 Tento dluhmá ovšem své konsekvence: procesy vytlačování dosavadního kulturního dědictvía instalace „nové kultury“ ve společnosti, které byly stěžejním úkolem kulturní politiky,zůstávají bez přesnějšího vymezení pojmu „kultura“ jen naznačeny, respektivevysvětleny jen neúplně. V nejhlubších vrstvách vědomí současníků byl tentokonflikt a nerovné soupeření dvou kultur také sporem dvou politických, a zejménamorálních konceptů: univerzálně humanistického (který považoval člověka za cíl,za nositele mravních hodnot a tradic, a nikoli za pouhý prostředek) a instrumentálněideologického (který naopak viděl v člověku především prostředek, nástrojk dosažení apriorně formulovaných „vyšších cílů“). Byl to v podstatě boj o hodnotulidského života; boj o určení člověka a jeho místa i úkolu ve světě, který se tehdyv nejdrastičtější formě odrážel v postojích k soudním procesům a perzekucím, ježjedni odsuzovali jako znásilnění člověka a jeho práv, kdežto druzí naopak schvalovalijako nezbytnou likvidaci překážek k naplnění komunistické vize.23 Tamtéž, s. 8 n.24 Petr Šámal už v recenzi Knapíkovy knihy Únor a kultura konstatoval, že autor se soustředilna institucionální rámec kulturního dění, „podstata prosazovaného kulturního modelu všakvětšinou zůstává mimo jeho hlavní zájem“ (ŠÁMAL, Petr: O kulturní politice přehledně a komplexně.In: Soudobé dějiny, roč. 11, č. 3 (2004), s. 143). Rovněž Milan Drápala ve své recenzitéže knihy vyslovil nad Knapíkovým vyloučením kultury otázku, zda „postačí nahlížet na totodění jako na politický a potažmo ideologický proces, anebo je zapotřebí k jeho co nejvšestrannějšímupochopení zasadit jej do širokého kulturněhistorického rámce (Dějiny a současnost,roč. 26, č. 4 (2004), s. 57). Otázka po potřebnosti přesnějšího vymezení pojmu „kultura“ seobjevila i v diskusi, kterou vedli na stránkách Kuděje – časopisu pro kulturní dějiny Martin Franca Jiří Knapík (roč. 7, č. 1–2 (2005), s. 180–189); v témže čísle uvažuje podnětně o předmětukulturních dějin Tomáš Rataj v článku „Mezi Zíbrtem a Geertzem“ (s. 142–158). Knapík užívápojmu „kultura“ ve smyslu dost zúženém. Myslí jí především umění (literární, výtvarné, hudbu,divadlo, film ap.), jehož tvorba, distribuce, konzum a organizační formy byly řízeny či kontroloványstranicky, a dále masové formy zábavy a výchovu společnosti, jež sledují implantaciidejí a hodnot ve smyslu, který jim dávala tehdejší komunistická část společnosti. Nezahrnujeale do kultury např. vědu nebo morálku. V úvodu k publikaci Únor a kultura mluví sice o tom,že jeho práce sleduje mimo jiné „proměny vědeckého života“ (s. 9), ve skutečnosti však kulturnípolitice ve vědě (kromě zmínky o čistkách akčních výborů) věnuje jen nepatrnou pozornost.Ani v knize V zajetí moci se tímto aspektem kulturní politiky blíže nezabývá.25 V zajetí moci, s. 9.