SOU OBÉ DùJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Zápas dvou kultur v totalitním systému 131mu se životnímu stylu. S tímto zdánlivým uvolňováním zároveň ostře kontrastovalyútoky na Masaryka jako symbol humanitní politiky a kultury, na sociální demokraciia katolickou církev. 18 Kromě toho v roce 1954 vznikla Hlavní správa tiskovéhodohledu, cenzurní instituce sloužící k upevnění kontroly režimu nad společnostía kulturou. A především, všechny důležité legislativní, organizační a jiné zásahy,které po „únoru“ a na počátku padesátých let radikálně změnily československouspolečnost ve všech oblastech života, zůstávaly nadále v platnosti.Teprve odhalení Stalinovy zvůle a zločinů v roce 1956 vyvolalo u značné částikomunistů otřes, který vedl ke zpochybnění dosavadních metod řízení. Zvláště inteligencekriticky reflektovala dosavadní průběh „budování socialismu“ a rozvíjelaúvahy o povaze „socialismu“ (čti komunismu), očištěného od chyb a zločinů stalinismu.Knapík však jasně upozorňuje, že se váha těchto myšlenek nesmí přeceňovat.Nežádala se změna systému, ale jen jeho určité modifikace. I na spisovatelskýsjezd v dubnu 1956 – jakožto vyvrcholení liberalizačních tendencí v kultuře – pohlížíautor se střízlivou skepsí. Osvobodivá atmosféra, nejzřetelněji symbolizovanávystoupeními Jaroslava Seiferta a Františka Hrubína, se sice přetavila v částečnoupozitivní obměnu vedení Svazu československých spisovatelů i v odmítnutí svazujícíŠtollovy koncepce vývoje české moderní poezie, čímž byla těžce otřesena závaznostsocialistického realismu, avšak politické nástroje a praktiky řízení kulturyzůstávaly zachovány. Knapík proto považuje rok 1956 spíše za psychologický nežpolitický předěl: umělecká inteligence zjistila, že tvoří součást systému, který se vyvinuljinak, než si původně představovala, a chtěla hledat nápravu. 19 Po potlačenírevoluce v Maďarsku a kritického hnutí v Polsku však z jejích záměrů mnoho nezůstalo:většina liberalizačních opatření byla zase odvolána a komunistické vedeníznovu prosadilo nezpochybnitelnost zásady „demokratického centralismu“ v bojiproti projevům jakéhokoli „revizionismu“. Co strana v roce 1956 připustila, nebylpodle autora důsledek posunů po dvacátém sjezdu KSSS, nýbrž výsledek opatření,která se připravovala už v předcházejících dvou letech. 20 To je závažné konstato-18 Většina politických procesů proti nekonformním umělcům stejně jako proti katolické inteligencia církevním hodnostářům se konala již před koncem roku 1952; plošné procesy proti sociálnímdemokratům v jednotlivých krajích se však teprve rozbíhaly a trvaly až do odhalení „kultuosobnosti“. Odstraňování pomníků a jiných symbolů masarykovské tradice naproti tomu spadázejména do roku 1953, jako odpověď režimu na protesty proti měnové reformě. (V zajetí moci,s. 244 n.)19 Jelikož autor sleduje kulturní politiku především v souvislosti s uměleckou sférou, nedozvídámese nic bližšího o „neklidu“ ve filozofii, kde se rozvinula diskuse o dosavadním ideologickémdogmatu (Ivan Sviták, Karel Kosík, Vítězslav Gardavský), na kterou komunistické vedení reagovalo„výchovnými“ opatřeními (viz např. JUNGMANN, Milan: Literárky – můj osud. Brno,Atlantis 1999, s. 54 n.).20 V zajetí moci, hlavně s. 254–275 a s. 354.