SOU OBÉ DùJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Běloruská emigrace v Československu (1918–1938) 91ní prostředků určených na Ruskou pomocnou akci, však stipendia nezískávali. Aktivitaběloruských spolků značně poklesla. Na počátku třicátých let, kdy čistka v Akademiivěd BSSR v Minsku prozradila iluzornost nadějí navrátilců, kteří podlehli lákadlůmbělorutenizační kampaně, vypukla hospodářská krize. 38 Přestože o drastickýchzměnách v běloruské akademii, kterou sovětská moc prohlásila za nepřátelskécentrum, měla československá odborná veřejnost pravděpodobně informace, dalšípodpora běloruské komunity ze strany pražské vlády nebyla za daných podmínekekonomicky možná. 39Úpadek a zánikSociální postavení Bělorusů v Československu se ve třicátých letech dále zhoršovalo,protože při hledání práce byli jako cizinci oproti místním občanům znevýhodňováni.Pochopitelně se jich dotkly také změny související se sbližováním Prahy s Moskvou.V roce 1934 běloruské hnutí v Československu ztratilo smrtí Mikuláše Veršinina nejobětavějšíhozastánce. Sotva čtyřicetiletý Tamaš Hryb, který ho mohl nahradit, zemřelo čtyři roky později. Následující rozklad dřívějších aktivit exilu popsala ve svýchpamětech běloruská básnířka Larysa Henijušová, která se tehdy z Polska přestěhovalado Prahy za svým manželem. Poznala zdejší hlavní běloruské činitele a sblížilase dokonce s prezidentem Rady Běloruské lidové republiky Vasilem Zacharkou. Tenpodle ní emigranty podporoval a zajímal se také o dění v Bělorusku, ale až na občasnéprotesty u Společnosti národů významnější politickou činnost nevyvíjel. Ačkoli seještě roku 1939 podařilo knižně publikovat Rusakův národopisný náčrt Běloruska, 40prostředky nutné k účinnějšímu prosazování běloruských cílů v Praze chyběly. Rozhodujícípostavení v této situaci postupně získal movitý lékař Ivan Abramovič Jermačenka.Náhlý vzestup jeho zájmu o národní život i působení jím řízené pobočkyBěloruského výboru svépomoci za protektorátu 41 hodnotila Henijušová negativně,38 Podrobněji o čistkách a teroru v BSSR, v něž se proměnila bělorutenizační kampaň, vizPROŤKO, Taťana S.: Stanovlenije sovetskoj totalitarnoj sistěmy v Belarusi: 1917–1941 gg.Minsk, Tesej 2002; MIRANOVIČ, Javhen: Saveckaja Belarus: 1921–1939. In: TÝŽ: Najnovšajahistoryja Belarusi. Sankt Petěrburg, Něvski prascjah 2003, s. 53–76.39 AAV, f. Slovanský ústav, k. 36, Běloruská akademie věd v Minsku – informace o organizacia činnosti, 30.1.1930.40 RUSAK, Vasil: Belarus / Weissruthenien: Kurzer ethnographischer Entwurf übersetzt aus demweissruthenischen. Prag, Weissruthenischer (krywitschen) Kulturverein Dr. F. Scaryna 1939.41 Běloruský výbor svépomoci (Belaruskij kamitět samapomačy) vznikl jako součást běloruskéhobyra říšského ministerstva vnitra na základě rozhodnutí konference běloruských emigrantskýchcenter v Gdaňsku v roce 1939. K pobočkám ve Varšavě, Krakově a Bělé-Padljašské se v létě1940 přidaly pobočky v Poznani, Lodži, Toruni, Lipsku, Mnichově a také v Praze, kde výborfungoval jako jediná legální běloruská národní organizace v protektorátu.