SOU OBÉ DùJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Poezie ve sbornících britského válečného exilu 59válkou pracovala v Ústředním sekretariátu žen Československé strany národněsocialistickéa v britském exilu zpočátku vydávala a financovala týdeník Čechoslovákv Anglii, Václav Beneš působil před odchodem z republiky jako právník a politologna Univerzitě Karlově a Pavel Kavan byl členem Ústředí československé mládeže veVelké Británii. Sborníček byl koncipován velmi rozmanitě, obsahoval i texty slovensképrovenience a šíře jeho záběru byla větší než u Hlasů domova. Již úvodní mottozcela jasně vymezuje jeho určení: „Těm, kteří ztratili dočasně domov, / ale neztratilisvou víru.“ Závěrečné slovo pak zdůrazňuje vedle bojové naděje a masarykovskétradice i exilové prvenství tohoto edičního počinu: „Je to poprvé, co na zemi VelkéBritánie vyšly knižně české a slovenské básně, aby zachytily lásku československéhonároda ke svobodě a pevnou víru, že heslo jeho prezidentů T. G. Masaryka a dr. EdvardaBeneše ‚Pravda vítězí!‘ zživotní ve spravedlivém boji spojenců a sestoupí seštítu československých prezidentů do měst a vesnic jejich osvobozené republiky.“ 57Poněkud nesourodě působilo, že některé příspěvky vyšly s udáním autora a jiné nikoliv.Juraj Slávik zmiňuje Karla Hynka Máchu, Josefa Václava Sládka, Jiřího Wolkera,Antonína Sovu, Viktora Dyka a Mariána Rázuse, 58 což jsou všechno autoři vesborníku „přiznaní“. Vedle nich můžeme s jistotou určit i přítomnost Františka Halase,Jana Nerudy, Petra Křičky, Jaroslava Seiferta, Josefa Hory a Jana Kolmana-Cassia.Důvod, proč nebyla jejich jména uvedena, můžeme vysvětlit zřejmě snahou neohrozitautory žijící v protektorátu; stejný postup ostatně zvolili i sestavovatelé sborníkuHlasy domova. Určení autorství dalších osmi básní je však nejasné.Mezi těmito texty se objevují i dvě básně, které zřejmě vznikly až v exilu: „Emigrant“(s. 9) a „Domů…“ (s. 32). Prvně jmenovaná báseň nepřekračuje spíše průměrnýpokus. První tři sloky alespoň věrně ilustrují život v emigraci: „Omšelý převlečník,na šatech záplaty, / včerejší pozice lavinou zaváty. / Živ z cizích obědů, živz cizích večeří / v hodinu návratu snad ani nevěří.“ V dalších se ale báseň stávánářkem nad ztrátou všeho, nad stálým nebezpečím, kdy zůstává jen drobná nadějev poezii, aby vše završila sice jistě dobře míněná, ale naprosto nevhodná, úsměvvzbuzující pointa: „Do rukou sevřených mansardou zazněl vzlyk. / Komenský plakaltak. Fryč. Snad i Masaryk. / A teď se, sytý, směj – a vtipkuj, sytý dál! / Já jenomdo dějin se chvíli zadíval.“ Záleží samozřejmě na okolnostech a také na důvodu,proč byla báseň napsána: vznikla zřejmě někdy na přelomu let 1939 a 1940 a autormohl skrze ni tlumočit pocity shodné s dalšími příchozími do exilu. V takovémpřípadě však má podobná tvorba úkol spíše terapeutický, jak to naznačují i veršejiného českého exulanta: „a nebýti té zvučné tříště / kytice vlaštovčího křiku / ježoknem vhozena sem padla // snad bych se zalkl samotou“. 5957 Viz Domů..., s. 35.58 SLÁVIK-NERESNICKÝ, J.: Odbojová poézia Čechov a Slovákov v zahraničí, s. 6.59 KRIPNER, Viktor: Jaro v Anglii. In: TÝŽ: Čas vrší dny. Londýn, Čechoslovák 1942, s. 41.