SOU OBÉ DùJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

O propagandě Zápas dvou a cenzuře kultur v česko-německém totalitním systému srovnání 173dnes velmi diskutované téma zpracovává Barth, momentálně profesor historie nauniverzitě v rumunské Konstanci, mimo jiné i na základě biografií tehdejších profesorůa dokládá je příklady antidemokratického a nehumánního postoje studentstvaa velké části jejich vyučujících.Akademická půda podle Bartha v té době sloužila jako rezervoár pro německouradikální pravici. Nositeli konzervativní protirepulikánské ideologie byli předevšímvědečtí pracovníci humanitních a právnických fakult. Na univerzitní půdě přitomnebyla možná žádná pluralistická diskuse o klíčových otázkách nového státníhozřízení nebo první světové války. Naopak, leitmotivem byly takzvané Dolchstoßlegende(legendy o dýce vražené do zad) a popírání německé viny na válce. Řada studentůna konci dvacátých let minulého století proto tendovala k nacismu, také zapřispění téměř paramilitární indoktrinace některými radikálními skupinami. BorisBarth v té souvislosti popisuje mechanismy eliminace nepohodlných profesorů. Antirepublikánskéa antisemitské výpady byly často zdůvodňovány a tolerovány jakopostoje zakotvené ve výsledcích vědeckého bádání. Pokud však někteří vysokoškolštípedagogové otevřeně vystupovali pro republiku nebo se vyjadřovali kritickyo německé politice za první světové války, byli ostře napadáni svými konzervativnímikolegy a obviňováni ze zneužití akademické svobody k politickým účelům.K běžným jevům patřily již ve dvacátých letech také nepokoje, které pravicoví studentivyprovokovali na přednáškách republikánských profesorů.Jednotlivé typy intelektuální (auto)cenzury na akademické půdě autor ilustrujena příkladech několika profesorů. Své závěry však neformuluje v duchu často citovanéhobonmotu o výmarské republice jako demokracii bez demokratů, případněrepublice bez republikánů. Barth stejně jako i další historikové, kteří se pokusilianalyzovat smýšlení německé akademické obce v té době, totiž narazil na skutečnost,že přes množství konfliktů většina docentů nikdy nezaujala jasný politický postoj.Kolik z nich tedy skutečně sympatizovalo s konzervativním proudem a kolikse zcela v duchu teorie spirály mlčení nechalo vmanévrovat do role mlčící většiny?Autor dochází k závěru, že řada vysokoškolských pedagogů pravděpodobně nenašlakvůli hlučné kampani militantních skupin a stigmatizaci republikánských myšlenekodvahu projevit svůj názor.Pohled historiků na hranice svobody slova doplňuje příspěvek profesorky germanistikyna Univerzitě Heinricha Heineho v Düsseldorfu Sibylle Schönbornové, kterápojednává o konstrukci národní a kulturní identity v německojazyčném pražskémtisku před první světovou válkou. To je také jediný příspěvek, který se v prvním bloku,zahrnujícím období do nástupu nacismu v Německu, dotýká českých zemí.Páteří sborníku je druhý, nejobsáhlejší tematický blok, věnovaný cenzuře, propaganděa jejím účinkům. Otevírá jej referát düsseldorfského profesora sociologieKarl-Heinze Reubanda, který poutavým způsobem předkládá výsledky výzkumudivácké odezvy na prototypy nacistické antisemitské filmové propagandy v obdobítřetí říše, jak ji reprezentují dvě stěžejní díla tohoto žánru, filmy Žid Süß (Jud Süß)a Věčný Žid (Der ewige Jude). Tento příspěvek je zajímavý především z metodologickéhohlediska. Zabývá se totiž nejen okolnostmi a podmínkami vzniku a postavenímobou děl v protižidovské propagandě, ale snaží se mimo jiné objasnit sociál-