SOU OBÉ DùJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

150 Soudobé dějiny XIV / 1ce“ autor opět nabízí hypotézu vysoké míry indoktrinace německých vojáků nacistickouideologií.„Zvrácenost kázně“ čtenářům avizuje, že kapitola třetí pojednává o „dvojím metru“spravedlnosti uplatňovaném v německé armádě. Patnáct tisíc jejích příslušníkůbylo sice odsouzeno polními soudy k smrti, leč desetitisíce dalších případů legalizovanýchzločinů zůstaly v důsledku libovůle velení nepotrestány. Jak autor podotýká,„tím, že armáda připouštěla neoprávněné akce proti jednotlivcům považovanýmza pouhé ‘podlidi’, vytvářela vhodnou pojistku, která umožňovala vyžadovánípřísné bojové kázně“ (s. 12). Dokladem jsou mimo jiné tisíce fotografií, na nichž sevojáci dávali zvěčnit s pozůstatky svých obětí… Bartov svou myšlenku rozvíjí dálev tom smyslu, že kromě tvrdých trestů (například za dezerci) byl stmelujícím motivemwehrmachtu také společně utvářený obraz války, v němž se porážka dala připodobnitk wagnerovskému „soumraku bohů“ s vizí následné apokalypsy.Čtvrtá kapitola se za pomoci analýzy pramenů osobní povahy z pera dobových aktérůa jejich blízkých pozastavuje nad tím, do jaké míry je jejich náhled poznamenána deformován dobovými vlivy nacistické ideologie: na jedné straně „zbožněním“osobnosti Vůdce, úměrně tomu na straně druhé démonizací „barbarského“ nepřítele.Do této kategorie také spadá jeden z argumentů nejčastěji používaných obhájci německýchvojáků, který upozaďuje jejich válečné zločiny a naopak vytrvale vyzdvihujeboj wehrmachtu proti „rudé záplavě asiatsko-bolševických hord“. Vytrvalé zdůrazňováníantikomunismu a obětí položených „na oltář civilizované západní Evropy“ vyšloz dílny nacistických propagandistů již v době války, ovšem nový rozměr tento argumentdostal za změněné geopolitické situace v době poválečné, kdy se Němci ze západníchzón sbližovali s bývalými nepřáteli, západními spojenci. Paradoxem zůstává,že v tomto argumentačním schématu je příčina zaměněna za důsledek, což mnohdy,jak již byl zmíněno, poznamenává tvorbu paměti i dějin do dnešních dnů.Co z těchto dílčích tvrzení vyplývá? Odpověď poskytuje Omer Bartov v závěrečnémshrnutí, kde své poznatky začleňuje do širšího dobového kontextu 20. století. Zatímcov roce 1914 přivítali Němci (a také další evropské národy) válku s nadšením, o čtvrtstoletí později se nic takového neopakovalo, spíše naopak. Vypuknutí války bylo přijatos překvapením a rozpaky, vzpomínky na minulé oběti byly stále velmi živé, touhapo klidu a mírovém blahobytu třetí říše z let 1933 až 1938 byla mezi jejími obyvatelipoměrně silná. Proto také předtím mnichovské „zachování míru pro naši dobu“přijaly (nejen) evropské národy s takovým ulehčením. 7 Němci uvěřili, že Vůdce chce7 O protiválečných náladách mezi francouzským obyvatelstvem viz např. PROST, Antoine:Les anciens combattants: 1914–1940. Paris, Gallimard 1977, s. 11–48 a s. 83–126. Poukazyna neradostné vzpomínky na první světovou válku, od nich odvozené protiválečné názorya generační střety se objevují i ve vzpomínkách z českého prostředí: viz např. KRAUS, Standa:Za svobodu třemi světadíly: Vzpomínky z let 1939–1945. Litomyšl, Augusta 1996, s. 8; HALLA,Milan Jan: Rozervaná dekáda 1938–1948. Praha, Vyšehrad 1992, s. 26.