SOU OBÉ DùJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

84 Soudobé dějiny XIV / 1Na pohlednici s běloruskou vlajkou je nápis:„Neopouštějte naši běloruskou řeč, abychomnezemřeli.“ Autorem výzvy je běloruský národníbuditel, spisovatel a básník FrancyšakK. Bahuševič (1840–1900), jenž užíval mj.pseudonym Macej Budačok (Archiv Akademievěd ČR, Praha, fond Adolfa Černého)le Luckevičových vzpomínek na audienciu Masaryka přinesla jedinouzmínku v tomto smyslu pouze tiskovázpráva zaslaná na jaře 1919 československédelegaci v Paříži: „Diplomatickámise běloruské republiky navázalaobchodněpolitické styky. Masarykpřijme [v] nejbližších dnech …ministrprezidenta Luckeviče.“ 19Zde se nabízí srovnání s postojemčeskoslovenské diplomacie vůčinezávislosti pobaltských států, a tootevírá prostor k pochybám. Jakkolinaléhavé byly totiž utilitární důvody,jež vedly československou vláduv roce 1919 k ochotě uznat Litvu defacto, převážila nakonec zdrženlivosta uznání bylo odloženo. 20 Zdáse nepravděpodobné, že by byl taktoopatrný postup změněn v případěBěloruské lidové republiky, jejíž nejednotnáreprezentace navíc nedisponovalareálnou mocí nad jakýmkoliúzemím, neměla podporu rozhodujícíchstátů a teprve se pokoušelaorganizovat vlastní vojenskousílu z ruských válečných zajatců. ProČeskoslovensko bylo kromě toho životnědůležité zachování versailleského systému, který Rada Běloruské lidové republikyodmítala. Každé ustálení evropských poměrů vnímaly proto obě strany naprostorozdílně a nejpozději v polovině dvacátých let se tato skutečnost na poziciběloruských emigrantů v Československu projevila. Ač tedy zpočátku byli běloruštípředstavitelé československými orgány přijímáni jako zástupci Běloruské lidové republiky,nedosáhli pravděpodobně ani konkludentního uznání de facto.Činnost Rady Běloruské lidové republiky v Československu podstatně omezovalnedostatek finančních zdrojů. Na absenci prostředků si stěžoval Mikuláš Veršinin,19 AMZV, Pařížský archiv, k. 73, kat. č. 7046, nedatováno, pravděpodobně 17. března 1919; srv.LUCKEVIČ, Anton: Za 25 hadou. Vilnius 1928.20 ŠVEC, L.: Československo a pobaltské státy 1918–1939, s. 49–65.