SOU OBÉ DùJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

O propagandě Zápas dvou a cenzuře kultur v česko-německém totalitním systému srovnání 175pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., v Praze sonduje, jak se posouvaly hranice tiskovésvobody v Československu mezi jeho osvobozením a únorovým převratem. AlenaMíšková z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy přibližuje strategii, s níž se českévědecké knihovny celkem úspěšně vyhýbaly čistkám v padesátých letech. A Jiří Pešek,profesor na Institutu mezinárodních studií Univerzity Karlovy, se nakonec v obecnějipojatém textu zamýšlí nad tím, jak se propaganda a cenzura uplatňovaly v úsilí komunistickéhostátu podmanit si jeho obyvatele a jak daleko sahal jejich vliv.Čtyři statě posledního oddílu knihy se věnují medicíně, a to nejen v kontextu socialisticképropagandy, ale i prostřednictvím analýzy mediální logiky při skandalizaciněkterých nemocí nebo při konstruování obrazu lékaře. Na úvod ředitel Ústavudějin Univerzity Karlovy a Archivu Univerzity Karlovy Petr Svobodný předkládázajímavý rozbor toho, jak české medicínské a přírodovědecké časopisy v letech1945 až 1952 procházely postupnou ideologizací. Michal Anděl, přednosta II. interníkliniky 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice KrálovskéVinohrady, se snaží rekonstruovat obraz českého zdravotnictví v tisku od roku1968 do počátku devadesátých let. Ředitel Kliniky a polikliniky pro dermatologiia alergologii Univerzity Ludvíka Maxmiliána v Mnichově Thomas Ruzicka spolus vrchním lékařem Kožní kliniky na univerzitě v Tübingenu Markem Berneburgemse přenesli až do současnosti a rozebírají stereotypy při zobrazování lékařskéhoprostředí a jeho aktérů v Německu, jak se projevují nejen v seriózních médiích, alei v bulváru nebo v románcích „červené knihovny“. Za nejzajímavější ze závěrečnéhobloku však pokládám příspěvek rektora Univerzity Heinricha Heineho v DüsseldorfuAlfonse Labische, vědce rozkročeného mezi historií, sociologií a medicínou(ve všech těchto oborech získal akademické tituly), který si položil otázku, pročmédia některé nemoci skandalizují, zatímco jiné pro ně zůstávají nezajímavé, přestožena ně umírá více lidí.Labisch analyzuje vnímání a sociální konstrukci nemocí od 19. století a v několikakapitolách srovnává vztah mezi skutečným nebezpečím, které choroba představuje,a obrazem nemoci ve veřejném prostoru, mimo jiné na příkladech cholery a „obyčejného“průjmu či tuberkulózy a epidemie španělské chřipky nebo viru HIV a SARS.Otázka, jakým způsobem média informují o světě a proč jsou pro ně některé informacezajímavější než jiné, byla diskutována již ve dvacátých letech minulého stoletía je dodnes aktuální. V polovině šedesátých let uveřejnil norský politolog JohannGaltung svůj průzkum, který se stal základem teorie sociální konstrukce reality. Abyse událost mohla stát zprávou, musí splňovat řadu kritérií. K nim patří podle Galtungaa dalších odborníků mimo jiné významnost, jednoznačnost, překvapivost, negativismusa blízkost. Velmi důležitá je také možná míra postižení recipienta. Média sitak podle těchto zákonitostí vybírají jen odpovídající výseky reality, o kterých pak informují,a tím určují veřejnou agendu, definici i hodnocení obsahů a dynamiku politickékomunikace. V tom spočívá vysvětlení i pro zdánlivý paradox, o kterém se autorzmiňuje v závěru příspěvku: malárie sice zabíjí africké dítě každých třicet sekund,média však o tom mlčí a masivně informují o nesrovnatelně neškodnějších nemocech.Taková je, vyhroceně formulováno, logika médií: africké dítě nepatří ani mezicelebrity, nežije v centru světového dění, nemluvě o lokální blízkosti čtenáře. Možná