SOU OBÉ DùJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Běloruská emigrace v Československu (1918–1938) 83ži Edvard Beneš se během roku 1919 běloruskými záležitostmi opakovaně zabýval.V dubnu 1919 obdržel například z Prahy instrukci následujícího znění: „Milý příteli,byl u mne včera minister[ský] předseda Běloruské republiky. Ucházejí se o našimravní a pokud možno i politickou pomoc. Přijdou k Vám, vyloží Vám věc a dajímemoranda. Ta Běloruská republika je ovocem ruského rozkladu; měli by zůstatRusy a basta! Jak Ukrajinci; ale Rusko se rozpadlo, a proto načas organizace těchtookrajin je lepší než rozklad pod moskevským umělým centralismem! Proto my, nepouštějícese do filologie a vniterní administrace, akceptujeme status quo. Z tohohlediska jsem je ubezpečil, že rádi s nimi budeme obchodovat atd…“ 14 Znal-li totomínění Anton Luckevič, který tehdy zastával funkci předsedy Rady Běloruské lidovérepubliky a reprezentoval ji také na pařížské mírové konferenci, pak se s ním nesmířil.Nespokojil se s pouhými konzultacemi u Beneše a snažil se ho přimět, aby Československopodpořilo budování západní fronty proti bolševikům tím, že svolí k organizováníběloruských vojenských jednotek na svém území. 15Zájem československých oficiálních míst o nekomunistické běloruské hnutí pramenilz více zdrojů. Prahu i „běloruský“ Kaunas spojoval ostražitý poměr k Polsku,takže pražská skupina běloruských politiků byla vnímána jako jeden z nástrojů tlakuPrahy na Varšavu. 16 Důležitější pro rozhodování určujících politiků byl ovšem nevypočitatelnývývoj sovětského Ruska a pozice ruského exilu. 17 Někteří historici dnestvrdí, že Československo v březnu 1919 uznalo nezávislost Běloruské lidové republiky,a spojují tento akt s údajným tehdejším přijetím Antona Luckeviče u prezidentaMasaryka. 18 Odpovídající archivní materiál se však dosud nepodařilo nalézt. Ved-14 AMÚ, ATGM, f. TGM-R, k. 526, složka (sl.) 27 „Rusové 1918, 1919“, strojopisný opis dopisuBenešovi do Paříže z 30.4.1919, bez podpisu. K dokumentu je přiložena práce historikaMitrafana Downar-Zapolského Die Grundlagen des Staatswesens Weißruthenien (Grodno 1919)a navštívenka Antona Luckeviče. Instrukce snad mohla pocházet od prezidenta Masaryka,autorce se však nepodařilo v žádné z návštěvních knih dokumentujících osobní i pracovníschůzky prezidenta Masaryka toto setkání prokázat.15 AMZV, Pařížský archiv, k. 49, katalogizační čísla (kat. č.) 4931, 4932, 4933 a 4935, dopisyAntona Luckeviče Benešovi z 12.6.1919, 27.6.1919, 3.7.1919 a 22.8.1919; tamtéž, kat.č. 4934, pracovní překlad dopisu ministra obrany BNR Kondratoviče Benešovi z 21.6.1919a Benešova odpověď Luckevičovi z 24.6.1919.16 OCYTKO, Małgorzata: Białoruska społeczność w Pradze w okresie międzywojennym: Stanbadań. In: SAČANKA, Boris: Belaruskaja emihracyja. Minsk 1991, s. 19–24. Podobně bylačeskoslovenská meziválečná diplomacie viněna z „česko-německých protipolských piklů“i v případě kontaktů s Litvou (viz ŠVEC, Luboš: Československo a pobaltské státy 1918–1939.Praha, Karolinum 2001, s. 104–110).17 MASARYK, T. G.: Slované po válce. Praha, St. Minařík 1923, s. 16, 26.18 ŘEZNÍK, Miloš: Bělorusko. Praha, Libri 2003, s. 99; ŠABLOVSKAJA, I.: Belorusskaja emigracijav Čechii, s. 29–42; SAHANOVIČ, Hienadź – ŠYBIEKA, Zachar: Dějiny Běloruska. Praha,Nakladatelství Lidové noviny 2006, s. 152.