SOU OBÉ DùJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

64 Soudobé dějiny XIV / 1vři mrtvému, padne ti do náruče, // čekání, čekání, čekání...“) nevyjadřuje Ornestvlastně nic jiného, jeho životní zkušenost exulanta se drolí ve verbální hledání, anižby dokumentovala víc než předem daný strach o blízké doma, obavy více než nejasnéz válečného stavu a stesk, kteréžto pocity se však utápějí v příliš vypjaté snaze„napsat“ báseň. Ornestovy básně v této antologii kromě toho vyvolávají smíšenépocity z nezvalovské bezstarostnosti, kdy rým přebírá význam básně a kdy některévedle sebe postavené metafory vyloženě překážejí („smrt políbí však dříve na pěšině/ růžový dolíček, / v koutečku děvče přehrabuje v klíně / přehršli perliček“).Vedle hymnické skladby Josefa Lederera (Jiřího Klana) působí Ornestovy básnějako nesourodá změť obrazů, která měla své opodstatnění při provedení recitačníhopásma, stávaje se plynulým tokem spíše zvukomalebných slov než jasných veršů.Ornest nakonec sám přiznal, že nebyl básníkem a že jeho verše z války jsou vesrovnání s texty jeho bratra Jiřího Ortena nicotné. 74 Přesto se i v Ornestově tvorběz let 1939 až 1945, otištěné na stránkách novin a časopisů, dají nalézt daleko sevřenějšíbásně, ve kterých se dobová rétorika a motivické refrény daleko lépe doplňujís tvorbou dalšího autora bez sbírky, Jiřího Klana.Klanův (alias Ledererův) básnický text „Růženka do skonání věků“ patří v rámcisborníku k nejvýraznějším pracím. Klan se přihlašuje svou skladbou k Halasovi(„Kterak se hanbíš za tu apostrofu, / schovánek jen a poslední“ nebo „Kokrhají kohoutivšech zrad“), přece však se nenechává strhávat k nápodobě. Jeho vstupní verše(„Hle, tiše spí a na nic nevzpomíná, / nepamětliva krve. Růže po všech zdech / se naskle mění v květenství jiná, / jimž dává rozměr boží dech“) lze chápat jako metaforickýspánek nevinnosti Čech, které ožívají ve vzpomínkách autora uprostřed válečnéhoběsnění. Báseň má navíc dataci víc než symbolickou – 15. března 1940. Přiznání k „politickému“je pak jasnější: „Mé Čechy, k spáse vrávorající, / co křiknout ve tvář dní.“Klan systematicky nevyslovuje to, oč mu jde, skrývá se na všechny možné způsobya nakonec je na čtenáři, co si dokáže vybrat. Je to vzkaz rodině („Tak jsem vámpsal, mí milí, toto psaní,“) stejně jako návrat – nikoli však klasický návrat domů,ale návrat k pohádce, k času, který setrval, v němž dálka je „douška mateří“. Zazmínku stojí i to, jak málo se udála proměna autora Klana v autora Lederera, jakv mladém básníkovi již dřímal velký hermetik jazyka a jeden z nejvýraznějších českýchbásníků druhé poloviny 20. století: když v této básni objevíme motiv Gorgony(„Tehdá jsi, ruko slitovná, / hladila Gorgoniny copy“), je to téměř stejný metaforickýobraz jako v jeho sbírce Elegie („Třebaže zgorgoněl, i skály skončí“), 75 ačko-74 „V Anglii mi zhusta vycházely básničky v tamním českém tisku. (...) Po pádu nacismu jsem sevrátil domů a seznámil se s odkazem svého bratra; hluboce jsem se zastyděl. Od té doby jsemnenapsal ani jediný verš; svou posedlost po rýmech jsem kompenzoval psaním písňových textůa překlady několika básnických her.“ (ORNEST, O. – VALTROVÁ, M.: Hraje váš tatínek ještě nahousle?, s. 372.)75 LEDERER, Josef: Kalliopé. In: TÝŽ: Elegie. Londýn, Rozmluvy 1986, s. 21.