SOU OBÉ DùJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

66 Soudobé dějiny XIV / 1vědným redaktorem byl František Feigel a obsah měl na starosti redakční kruh vesložení Karel Nigrin, Josef Toufar a Bedřich Bělohlávek. Při příjezdu do Liverpoolu11. července 1940 a následném pomalém vyloďování pouze jednou nevyšly – v neděli14. července – aby pak poskytovaly každodenní informace a povzbuzení československýmvojákům. Redakce se ovšem změnila, po svém příjezdu a ubytovánív kempu v Cholmondeley v ní pracovali Rudolf Nekola, Rostislav Kocourek, ZdenaAnčík, Štěpán Laner a Ivan Jelínek za vydatné pomoci malíře Zdenka Kolaříka.Vzhledem k tomu, že Laner byl spíše překladatel a Kocourek verše nepsal, jsou vesborníku Z lyriky války zastoupeni z Našich novin Nekola, Ančík a Jelínek (ovšemKocourek pod pseudonymem VrR obstaral úvod ke sborníku). Doplňují je Jiří Mucha,který přišel z Francie později a s Našimi novinami spolupracoval jen nárazově,básník Lubor Zink, který ještě v Čechách stačil publikovat ve sborníku Chvála slova,letec Alois Volek, autor objevivší až svým odchodem do exilu vlastní básnické sklony,a neznámý O. Molitor, zastoupený zde pouze jednou básní. Sborníček poskytujecelkem slušnou představu o tvorbě vojáků první československé brigády, která sicev rámci utajení sídlila „kdesi v Anglii“, ovšem v roce 1941, kdy Z lyriky války vyšlo,to bylo v táboře v Leamingtonu. 76„Nešli jsme vojančit, šli jsme bojovat. (...) Čekáme na rozkaz k útoku. A zatím,snad až příliš, vzpomínáme. Ten si píše deník, jiný dopisy, jež nikdy neodešle, třetísbírá památky a pohlednice a mezi tím, na kraji cest, vznikne báseň, psaná na kouskupapíru, zastrčeném do kapsy mezi utržené knoflíky, nůž, krabičku sirek,“ napsaldo úvodu sborníku Rostislav Kocourek 77 a odhalil tím jednu samozřejmou věc: vše,co se zde tisklo, jsou myšlenky často vzniklé z osamění, z dennodenní rutiny vojenskéhodrilu a ze stálého čekání v záloze. Toto není jen případ Velké Británie. MalířJindřich Křeček, který v roce 1939 prošel „východní“ cestou skrz Krakov přes SSSRna Blízký východ a odtamtud do Anglie, vzpomíná na pobyt v Jarmolincích, kdebyli nuceni vyčkávat: „Zase se recitovalo, psaly se básně, to se doplňovaly sbírkydříve začaté, zpívalo se.“ 78 Vojenský stav otevíral v člověku zdánlivě skryté možnosti– do chvíle, než si o sobě začal myslet, že jeho psaní je poezií. Celkem přesně toshrnuje Jiří Mucha: „Jednoho velmi deštivého dne, když jsme seděli u šálku čajeve stanu kantýny vojenského tábora v Anglii, ukazoval jsem Ivanu Jelínkovi svouceloroční básnickou žeň. (Tak dlouho jsem nepřestával doufat, že to s veršem někamdotáhnu.)Déšť crčel na stanovou plachtu, uvnitř bylo chladné, zakouřené vlhko, čaj měl typickouvojenskou příchuť a Jelínek se probíral s ustaraným výrazem mými papíry.76 Píšící vojáky by šlo doplnit ještě Františkem Klátilem, Zdeňkem Vršovským (Zdeňkem Václavíkem)nebo Jiřím Orlickým (pseudonym).77 VrR [KOCOUREK, Rostislav]: Nešli jsme na vojnu... Předmluva. In: Z lyriky války, s. [5].78 Literární archiv Památníku národního písemnictví, pobočka Staré Hrady (dále LA PNP – StaréHrady), fond Jindřicha Křečka-Jituše, fragment strojopisných vzpomínek, s. 25.