SOU OBÉ DùJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

170 Soudobé dějiny XIV / 1sil celý tento případ rekonstruovat Tomáš Bursík z Úřadu pro dokumentaci a vyšetřovánízločinů komunismu.Název posledního oddílu sborníku „Proces se Slánským – průběh, příčiny, důsledky“není zcela přesný, jelikož se v něm sešlo několik příspěvků, které se jmenovanémutématu přece jen poněkud vymykají, třebaže jistou spřízněnost nelze popřít.Osobně mne velmi zaujalo syrové líčení popisu vyšetřovací vazby a výkonu trestusmrti Rudolfa Slánského a spoluobviněných z pera Aleše Kýra, který je zaměstnánv Kabinetu historie a dokumentaristiky Vězeňské služby ČR. Život maďarského ministrazahraničí a oběti politického procesu László Rajka pečlivě vylíčil László Vargaz Městského archivu v Budapešti. Nesmyslnost celého komunistického taženíproti „nepřátelům strany“ vysvítá z článku Jana Kalouse z Úřadu pro dokumentacia vyšetřování zločinů komunismu o čistkách ve Státní bezpečnosti. Ve čtyřech největšíchprocesech s jejími funkcionáři (Oskar Valášek „a spol.“, Osvald Závodský„a spol.“, Josef Pavel a Štěpán Plaček) bylo v padesátých letech odsouzeno celkemdevatenáct osob, z toho jedna (Závodský) k smrti a ostatní celkem k 333 letůmodnětí svobody. V naprosté většině se přitom jednalo o věrné členy KSČ a horlivéfunkcionáře StB; větší část z nich byla ovšem „židovského původu“. Je smutnýmparadoxem, že tito příslušníci StB, kteří se vlastně stali pouze oběťmi systému, jejžsami pomáhali budovat, byli mezi prvními rehabilitovanými. Přístup k nim tak bylv příkrém rozporu s postojem k odsouzeným nekomunistům. O článku Jiřího Bílkaz Vojenského historického ústavu, věnovaném Bedřichu Reicinovi, jsem se již zmínilv úvodu. Tematicky na něj navázal František Hanzlík z Univerzity obrany v Brně,který zaměřil pozornost na armádu po únoru 1948, a zejména na perzekuci důstojnickéhosboru ze strany Obranného zpravodajství.Zatčení Rudolfa Slánského a jeho spolupracovníků mělo své odezvy ve všech oblastechživota společnosti. Jiří Knapík z Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezskéuniverzity v Opavě doložil, že ve sféře oficiální kultury se projevilo zejména„kádrovými“ změnami a praktickými korekturami kulturní politiky. Dosavadní mocenskésoupeření mezi ministerstvem informací a osvěty pod vedením Václava Kopeckéhoa kulturním a propagačním oddělením sekretariátu ÚV KSČ v čele s GustavemBarešem skončilo posílením Kopeckého pozice a odsunutím jeho hlavníhosoupeře z funkcí. Také personální („kádrovou“) politiku KSČ proces se Slánskýmhluboce poznamenal, jak ukázal Marek Pavka z Univerzity obrany v Brně. Skončilopřímé dosazování dělníků do vedoucích funkcí, zrušeny byly ústřední dělnickéškoly, stranické vedení rezignovalo na „tvorbu dělnických elit“, zaniklo kádrové oddělenísekretariátu ÚV KSČ atd. Z neúspěchů dosavadní „kádrové“ politiky byl obviněnRudolf Slánský a jeho „společníci“, zatímco ti, kteří zůstali u moci, sami sebevyvinili. Nezvyklý pohled na politické procesy v Československu očima příslušníkajiného státu, konkrétně rakouského vyslance v Praze dr. Falsera, nabídl Jiří Kocianz Ústavu pro soudobé dějiny. Zdůraznil velký pramenný význam diplomatickýchzpráv a hlášení, přičemž samozřejmě připomněl nezbytnost důkladného kritickéhosrovnání s dalšími prameny. Michal Štefanský z Vojenského historického ústavuv Bratislavě popsal mezinárodní souvislosti procesu s Vladimírem Clementisem.Clementisovo hlavní provinění spočívalo v „neprozřetelném“ odsouzení německo-