SOU OBÉ DùJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Podnětné Zápas dvou hledání kultur zdánlivých v totalitním alternativ systému 161prostor a podpora ze Západu (s. 520–522). Zahraničněpolitické události poslednítřetiny roku 1947 nepředstavovaly tedy vývojový zlom, nýbrž pouhé dotvrzení faktickésituace, kterou československé zahraničněpolitické elity prostě musely vzít navědomí. „Poválečná spolupráce protihitlerovské koalice ztroskotala na různoběžnýchzájmech velmocí, takže Československo se muselo soustředit na prohlubovánísvých vztahů k východoevropským státům a akceptovat ztrátu odpovídajících vztahůk západním mocnostem,“ píše realisticky Alte (s. 506 n.). Autorovo hodnoceníúnora 1948 jako „výrazu přizpůsobení integraci do sovětských podmínek“ (s. 509)je v tomto „mnichovanském“ kontextu ovšem možno přijmout.Na jedné straně sice nelze plně akceptovat Alteho úvahy o tom, co bylo v československépoválečné zahraniční politice příčinou a co důsledkem, respektive jedinoumožnou nucenou reakcí v kontextu rychle se ochlazující velmocenské meteorologickésituace tehdejší Evropy, jež směřovala – na západě kontinentu stejně jakov zemích ležících na východ od Německa – od takřka všeobecného horoucího nadšenísocialismem do táborů studené války. Na druhé straně by se však mělo autorovokritické posuzování kompetence československých „buržoazních“ tvůrců zahraniční(obdobně však i vnitřní) politiky stejně jako tehdejších diplomatických profesionálůstát východiskem dalších závažných výzkumů. 13 Alte hovoří o „omezené politickéschopnosti občanských politiků“, kteří nebyli schopni jinak „myslit a jednatnež v institucionálních kategoriích“ (s. 515). Českoslovenští komunisté podle nějnepoužívali jiné prostředky mocenské hry než její občanští protivníci, „jen podstatněefektivněji a moderněji“ (s. 517).Alteho materiálově bohatá (faktografickými popisy místy snad až přetížená) práce,nesoucí poněkud nadneseně syntetický název, je souborem zajímavých, vnitřněmožná poněkud neuspořádaných sond do problematiky velmi závažné pro posouzenípoválečných československých možností a opcí. Z hlediska čtenáře Altehoknihy se ovšem zdá, že spíše než (samo o sobě cenné) objasnění francouzských pohledůa postojů, respektive zprostředkování francouzského pohledu na řadu problémůa událostí, stály by za podstatně větší a podrobnější analýzu osudové poválečnéčeskoslovensko-americké vztahy a podmínky či okolnosti, které je modelovalyz české i americké strany. Osvětlení tohoto aspektu, stopovaného v přiměřenémevropském srovnání (jako vhodný komparativní příklad se tu vedle Polska nabízízejména Nizozemí), by teprve dovolilo formulovat obecnější teze o možnostech13 Lze ovšem podotknout, že schopnosti jejich partnerů a rádců, tedy západních diplomatůakreditovaných v předúnorové Praze, byly obdobně pozoruhodné. Platí to jak o francouzskémvelvyslanci Maurici Dejeanovi, tak o americkém velvyslanci Lawrencovi Steinhardtovi. Dokumentujeto jeho charakteristika Klementa Gottwalda, kterou odeslal poté, co komunisté najaře 1946 vyhráli volby, do Washingtonu: „Člověk se zdravým lidským rozumem a vrozenýmdůvtipem, ochotný se učit, dokonalý český vlastenec, osoba, která by se sotva pouštěla doextrémních dobrodružství.“ (Viz FRUS: 1946, sv. 6, s. 205.)