SOU OBÉ DùJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Příběhy Zápas identity dvou kultur českých v Židů totalitním v první systému republice 145Názvy jednotlivých kapitol, a vlastně i titul celé knihy, jsou poněkud zavádějící. Nejdev ní totiž o příběhy jednotlivých lidí, ale o líčení situace židovské minority v meziválečnémČeskoslovensku. Ukazuje se, že etnologický přístup je pro poznání a pochopenítak složitého a proměnlivého fenoménu našich moderních dějin nástrojemvelmi vhodným, citlivým a přesným. Autorka uvádí mnoho dávných událostí a jmens bezpečnou znalostí dobových souvislostí a v jednotlivých „příbězích“ zaznamenáváhlavně to, jak se Židé v Československu – asimilanti, sionisté i ortodoxní – samireprezentovali, jak je vnímalo jejich okolí a jak se pod vlivem historických událostípostupně vyvíjel jejich vztah k vlasti, k českému národu a jazyku i vztah k Palestině.Zajímavé jsou také údaje o tom, jak se oba hlavní proudy židovského hnutí, asimilantii sionisté, snažily posílit svou ideologii tím, že se zapojí do odpovídajícího mezinárodníhohnutí, a také to, jak o jejich šancích rozhodovaly mezinárodní události.Autorce se podařil záměr historizovat český antisemitismus, tím že poukázala najeho sociální i psychologické kořeny v souvislosti s prožitky nezdarů, osobních i kolektivních.Ukázala, jak antisemité pracovali s konstruktem ohroženého národa,když vyzývali k důslednému odlišení „vlastního“ a „cizího“, a jak se snažili navrátitčeskou společnost k obrozenské uzavřenosti před cizími vzory, k jakémusi národnímupurismu, čím dále tím více extrémnímu. Kniha je potvrzením platnosti etnologickéhoprincipu, že v dějinách minorit se zrcadlí stav celé společnosti. Soukupovátaké citlivě vystihla meze abstrakce, k níž antropologie ve srovnání s většinovouhistorií tíhne. Velmi dobře si totiž uvědomovala, že „příběh, který antropolog vypráví,je bezcenný bez velmi pevného rámce, stane-li se ahistorickým“ (s. 282).Proto zkoumala v konkrétním čase jak vnější události, obklopující výzkumný objekt,tak i strukturu objektu, včetně jeho sebereflexe a „sebereprezentace“.Téma identity prochází celým textem. Autorka sleduje, jak byla židovská identitaprožívána v určité historické etapě jednotlivými osobnostmi a určitými skupinami.Jejímu výkladu by však na mnoha místech prospělo, kdyby hlavní dějová linie bylaočištěna od podružných detailů, byť jsou sebezajímavější.Recenzovaná kniha není obdobou dějin židovského etnika v Československu,jak je v posledních letech sepsali Rudolf Wlaschek, Ferdinand Seibt, Tomáš Pěknýnebo Ctibor Rybár, 1 ale doplňuje obraz této minulosti velmi jemnou kresbou osobností,situací a reflexí, které v naší zemi po dvě desetiletí první republiky působilya nadlouho, třeba nenápadně, ovlivňovaly její společenské klima i poté. K dějinámžidovských organizací a spolků 2 přidává Blanka Soukupová výklad myšlenkových1 WLASCHEK, Rudolf M.: Juden in Böhmen: Beiträge zur Geschichte des europäischen Judentumsim 19. und 20. Jahrhundert. München, R. Oldenbourg 1990; SEIBT, Ferdinand (ed.): Die Judenin den böhmischen Ländern. München – Wien, R. Oldenbourg 1983; PĚKNÝ, Tomáš: HistorieŽidů v Čechách a na Moravě. Praha, Sefer 2001; RYBÁR, Ctibor (ed.): Židovská Praha: Glosyk dějinám a kultuře. Praha, TV Spektrum 1991.2 KŘESŤAN, Jiří – BLODIGOVÁ, Alexandra – BUBENÍK, Jaroslav: Židovské spolky v českýchzemích v letech 1918–1948. Praha, Institut Terezínské iniciativy – Sefer 2001.