Poezie ve sbornících britského válečného exilu 65li vznikla až na začátku osmdesátýchlet. Mýtus, který <strong>pro</strong>stupoval básníka,je věčný, stejně bytní a kamení jakopohled mytické bytosti, vše se stávánehybnou formou, která však v soběskrývá cokoli, na co jen lze pomyslet.Světy Jiřího Klana jsou <strong>pro</strong>niknutelné,jen pokud samy chtějí, jeho básněse mnohdy stavějí čtenářům jakodžungle ireálných vizí, které teprveaž po filozofickém čtení jednotlivýchveršů a slov nabývají obsah, jehožhranic však nelze dohlédnout. Klanůvbásnický text v antologii Ústydomova působí značně odlišně odostatních výtvorů, „nehodí se k nim“,a přece je aktuální, bytostně básnickýa hledačský; takový, jaký mohl vzniknoutpouze v exilu a pouze v ten čas.Klan jím obhajuje – byť spíše osamocen– soud, že i exilové písemnictvípřineslo české literatuře něco novéhoa hodnotného.Poslední původní báseň zveřejněnáv almanachu Ústy domova, Brušákova„Za dračími křídly“, jež sborníktéměř uzavírá (po ní následuje užjen Halasova báseň „Chudému“ ze sbírky Dokořán), je spíše expresivním náčrtem(„nad hadrem lidských cév“ nebo „Oheň a síra jež kolem se rvaly / ničíce <strong>pro</strong>tivnýhmyz“), ponořeným do tónu odbojné lyriky a vyúsťujícím do hymnického přání:„Kéž vzejde ta setba / křídlatý plaz / Pohrdat sluncem naděje nedbat / a neznatčas“. Evokuje tak básně staré Číny, které skupinka kolem Kamila Bednáře znala jednakz Mathesiových překladů, ale i díky Klabundově knize čínských parafrází ChinesischeGedichte (Vídeň 1933), z níž jak Brušák, tak Klan překládali.Z lyriky válkyObálka sborníku Ústy domova v úpravěV. Schlossera (1941)Poslední „velký“ sborník, který je předmětem tohoto pojednání, jako jediný obsahujevýlučně příspěvky autorů spjatých s britským exilem. Je to almanach vojenskýchbásní tehdejších spolupracovníků Našich novin, cyklostylovaného deníku, jehožhistorie začala již na lodi Neuralia, která převážela vojáky první československédivize po obsazení Francie hitlerovskými vojsky. V podobě cyklostylu od 3. července1940 nejprve po dobu jedenácti dnů plnily funkci novin na cestě do VelkéBritánie. Tehdy je ovšem vydával major generálního štábu Václav Koutník, odpo-
66 Soudobé dějiny XIV / 1vědným redaktorem byl František Feigel a obsah měl na starosti redakční kruh vesložení Karel Nigrin, Josef Toufar a Bedřich Bělohlávek. Při příjezdu do Liverpoolu11. července 1940 a následném pomalém vyloďování pouze jednou nevyšly – v neděli14. července – aby pak poskytovaly každodenní informace a povzbuzení československýmvojákům. Redakce se ovšem změnila, po svém příjezdu a ubytovánív kempu v Cholmondeley v ní pracovali Rudolf Nekola, Rostislav Kocourek, ZdenaAnčík, Štěpán Laner a Ivan Jelínek za vydatné pomoci malíře Zdenka Kolaříka.Vzhledem k tomu, že Laner byl spíše překladatel a Kocourek verše nepsal, jsou vesborníku Z lyriky války zastoupeni z Našich novin Nekola, Ančík a Jelínek (ovšemKocourek pod pseudonymem VrR obstaral úvod ke sborníku). Doplňují je Jiří Mucha,který přišel z Francie později a s Našimi novinami spolupracoval jen nárazově,básník Lubor Zink, který ještě v Čechách stačil publikovat ve sborníku Chvála slova,letec Alois Volek, autor objevivší až svým odchodem do exilu vlastní básnické sklony,a neznámý O. Molitor, zastoupený zde pouze jednou básní. Sborníček poskytujecelkem slušnou představu o tvorbě vojáků první československé brigády, která sicev rámci utajení sídlila „kdesi v Anglii“, ovšem v roce 1941, kdy Z lyriky války vyšlo,to bylo v táboře v Leamingtonu. 76„Nešli jsme vojančit, šli jsme bojovat. (...) Čekáme na rozkaz k útoku. A zatím,snad až příliš, vzpomínáme. Ten si píše deník, jiný dopisy, jež nikdy neodešle, třetísbírá památky a pohlednice a mezi tím, na kraji cest, vznikne báseň, psaná na kouskupapíru, zastrčeném do kapsy mezi utržené knoflíky, nůž, krabičku sirek,“ napsaldo úvodu sborníku Rostislav Kocourek 77 a odhalil tím jednu samozřejmou věc: vše,co se zde tisklo, jsou myšlenky často vzniklé z osamění, z dennodenní rutiny vojenskéhodrilu a ze stálého čekání v záloze. Toto není jen případ Velké Británie. MalířJindřich Křeček, který v roce 1939 <strong>pro</strong>šel „východní“ cestou skrz Krakov přes SSSRna Blízký východ a odtamtud do Anglie, vzpomíná na pobyt v Jarmolincích, kdebyli nuceni vyčkávat: „Zase se recitovalo, psaly se básně, to se doplňovaly sbírkydříve začaté, zpívalo se.“ 78 Vojenský stav otevíral v člověku zdánlivě skryté možnosti– do chvíle, než si o sobě začal myslet, že jeho psaní je poezií. Celkem přesně toshrnuje Jiří Mucha: „Jednoho velmi deštivého dne, když jsme seděli u šálku čajeve stanu kantýny vojenského tábora v Anglii, ukazoval jsem Ivanu Jelínkovi svouceloroční básnickou žeň. (Tak dlouho jsem nepřestával doufat, že to s veršem někamdotáhnu.)Déšť crčel na stanovou plachtu, uvnitř bylo chladné, zakouřené vlhko, čaj měl typickouvojenskou příchuť a Jelínek se <strong>pro</strong>bíral s ustaraným výrazem mými papíry.76 Píšící vojáky by šlo doplnit ještě Františkem Klátilem, Zdeňkem Vršovským (Zdeňkem Václavíkem)nebo Jiřím Orlickým (pseudonym).77 VrR [KOCOUREK, Rostislav]: Nešli jsme na vojnu... Předmluva. In: Z lyriky války, s. [5].78 Literární archiv Památníku národního písemnictví, pobočka Staré Hrady (dále LA PNP – StaréHrady), fond Jindřicha Křečka-Jituše, fragment strojopisných vzpomínek, s. 25.